literární západ

Zatímco si div že ne celičká západočeská metropole, rozuměj její literární kruhy, v současnosti zjevně rve vlasy při marném přemejšlování, kdopak asi z vedení Střediska západočeských spisovatelů úslužně vyslepičil nejmenovanému spisovateli F. zhola vše, co arciže nemělo být nejenom jemu, leč ani nikomu jinému předčasně vyslepičeno, natož takto na podnose v písemné podobě, totiž jak to bylo a jak to bude s Cenou Bohumila Polana, ponecháme toto prostoduché vyslepičování stranou, neboť, jak kdysi zpívával klasik, malé věci řešte ruky mávnutím. Pročež nad tím mávněme pobaveně rukou a předložme plzeňské veřejnosti mnohem složitější hlavolámek, nad nímž by si kupříkladu kompletní výbor zmíněného Střediska v čele s předsedkyní měl lámat hlavu, nepochybně však tak činit nebude. Nastiňme si tudíž tuto záležitost ve vlastní režii. A nevyslepičíme skoro nic.

V několika let trvající kulturní minirubrice Lidových novin s názvem Česká báseň – v níž figurovalo již vícero poetů a poetek z Plzně – poslední říjnovou středu vyšel (jako obvykle připravený autorem podepisujícím se šifrou jn, jehož jméno a příjmení vyslepičit nehodláme) mikromedailon (plus ukázka z tvorby) staroplzeneckého básníka Jakuba Bělana, jenž letos oslavuje sedmatřicáté narozeniny. Z medailonu vyjměme aspoň některé základní informace: uvádí se zde, že Bělan krátce studoval na Západočeské univerzitě v Plzni obor český jazyk a literatura (který další obor, o tom se v medailonu nepraví nic, pomlčme tedy též) a publikoval v literárním měsíčníku Plž. Nyní že se básník, jenž už má Kristovy roky za sebou, hlásí k neformální literární skupině „plzeňských obskurantistů“ a zároveň pracuje na své básnické druhotině. Jeho prvotina Stín (Rozplyneš se) vyšla před časem v Praze pod pečlivou kuratelou talentované básnířky a editorky Terezy Riedlbauchové.

V jedné věci bychom si dovolili se šifrou či zkratkou jn poněkud nesouhlasit či polemizovat. V textu medailonu konstatuje, že uvedený debut Jakuba Bělana byl nominován na Cenu Bohumila Polana. Upřesněme: k tomu došlo nebo mohlo dojít před více než deseti lety. Možná nám paměť tolik neslouží, možná jde o určité nedorozumění, obáváme se však, že jsme svědky nechtěného omylu: snad byl Bělan vskutku nominován na „Polanovku“, snad naopak nikoli, leč s naprostou jistotou můžeme tvrdit, že byl nominován na daleko prestižnější celorepublikovou Cenu Jiřího Ortena čili na nejvýznamnější ocenění určené pro mladé a mladší literární tvůrce. Že neuspěl, nikterak mu na cti netratí. Kdyby ale tenkrát uspěl, stal by se historicky prvním západočeským laureátem tzv. Ortenovky a získal by vavřín, jejž za několik let obdržel kdysi stříbrský, nyní již pražský prozaik Vratislav Maňák.

Pokud se nemýlíme, Jakub Bělan je plzeňský rodák, v medailonu však čteme, že pořád žije ve Starém Plzenci. Na rozdíl od známého staroplzeneckého literáta není členem ani Obce spisovatelů, ani Unie českých spisovatelů, ani Střediska západočeských spisovatelů. Ba ani Asociace spisovatelů. Ale ani Klubu českých spisovatelů nebo ještě obskurnější Akademie literatury české. Obáváme se, že ho v Plzni téměř nikdo nezná, že se pohybuje mimo plzeňskou, leč i staroplzeneckou spisovatelskou komunitu, že s ním v západočeské metropoli asi jen málokdo rokoval u piva o literatuře. Pokud k tomu vůbec došlo, neboť lyrický (a stejnou měrou ironický či sarkastický) básník Jakub Bělan představuje cosi jako bílou vránu plzeňské a západočeské poezie. Lidové noviny prozrazují, že se věnuje i stomatologii – též proto se může kterémukoli píšícímu společníkovi podívat na zoubek.

Ba ne, Plzeňáci či Plzeňané ho neznají. Bělan to potvrdil i v posledním rozhovoru, jejž jsme pospolu vedli. Zdá se však, že on zase příliš nezná plzeňské básníky. Kolik jich vlastně v Plzni je? Pět? Či šest?