literární západ

Bylo nebylo, leč bylo to v Paříži, proto to určitě bylo, třebaže už vše proběhlo před několika dny a týdny. Přesto stojí za to se za nedávnou minulostí ohlédnout s ryze nostalgickým povzdechem („Jak se to mohlo stát?“) a posléze pokývat s porozuměním hlavou: „Ba, bejvávalo!“ Nuže, teprve teď, s menší časovou prodlevou, si v předvánočním rozpoložení můžeme povědět, co se v onom Parýzu kolem první adventní neděle odehrálo, dělo a konalo ve skutečnosti čili v realitě naprosto nevirtuální. Zvláště když naše média o tom nejúhlavnějším, co se v zemi galského kokrháče a zejména v její metropoli přihodilo, celou dobu záměrně mlčí zarytěji než němé z Portici. Co mlčí: vymýšlejí si.

Oficiálně se totiž dočítáme, že pařížský lid povstal kvůli nejrůznějším nynějším prezidentským a vládním opatřením, kvůli úpravám daní, kvůli zdražení benzínu atakdál. Z této příčiny se údajně zrodilo hnutí tzv. Žlutých vest a nyní se k němu srdnatě přidalo i aktivní sdružení takřečených Mariann, polonahých žen čili nahoře bez, pobíhajících po francouzské metropoli v prosincovém chladu jen (nahoře) v červených kápích. Demonstrantů byly mraky, policistů též, auta hořela a plála, národ upadal do nepříčetnosti a předvánoční nákupní horečka brala za své. Přitom se u nás natruc nikde doopravdy neřeklo ni slůvkem jediným neutrousilo, o co šlo a co se opravdu událo. Totiž: šlo o Sochu. Nelze popřít, že nejpeprnější záminkou a nestravitelnou příčinou vedoucí k nedávným masovým protestům v Paříži se stal plzeňský básník Jan Socha a jeho verše.

Pořád netušíte, o co šlo? Povězme si to tudíž černé na bílém. Rozvraceči a podvraceči příslovečného pořádkumilovného života ve Francii se poměrně nedávno odhodlali k činu, jenž nebyl ničím jiným než nehoráznou provokací, ne-li příznačným políčkem veřejnému vkusu. Rozhodli se totiž přeložit (navíc do svých lstivých piklů a úkladů vtáhli dokonce i slovutnou překladatelku Eriku Abrams) do jazyka dávných Franků a posléze za zády a bez vědomí vlastního národa rovněž knižně vydat básně zmíněného Plzeňana. Což se v minulosti i v přítomnosti podařilo díky nepozornosti potomků Asterixů jen málokterému českému poetovi, pokud k tomu – jako příležitostně před listopadem 1989 – nedocházelo za hříšné státní peníze.

Neměl ale být a také nebyl vydán jen Socha, nýbrž i námi raději nejmenovaný severočeský básník R.. Vzhledem k tomu, že Francouzi ho neomylně pokládali podle příjmení za jednoho z mnoha do země přivandrovalých Němců, nedbali naň a veškeré rozhořčení, pohoršení a učiněné národní pozdvižení tudíž vzniklo výlučně a výhradně jako protest proti přetlumočení a uveřejnění Sochovy básnické sbírky ve městě nad Seinou. Kamkoli tenkrát člověk jen maně pohlédl a francouzská televize se v těchto záběrech až brutálně vyžívala, všude se tyčily nápisy, jež byly nepřetržitě hřímavě opakovány rozvášněnými zástupy Pařížanů: „Ni Socha! Ni Socha!! Ni Socha!!!“ Překládat věru netřeba. Škody na ulicích byly zarmucující, duševní šrámy v zemi však přetrvají o mnoho déle. Diplomaté si zoufají.

A co onen Socha? Plným jménem Jan Socha? Arciže se před rozhněvaným lidem pařížským skrýval seč mohl. Ani na Eifelovku nevystoupil, ani před Macrona nepředstoupil, ba údajně se pod šifrou Mistra Sochy ukrýval v muzejních sklepeních ve dnech, kdy bývá zavřeno. Kdo ví, jak to bylo! Francouzsky se arci nenaučil ani co by se za nehet vešlo. Snad jediné, co mu utkvělo v mysli, je ono zlověstné: „Ni Socha!“ (Čti: „Ni-so-šáááááááá…“) Český král prý sice z boje neutíká, leč plzeňský poeta prchl při první příležitosti. Žel netuše, že Středisko západočeských spisovatelů už organizuje celoroční demonstrace na protest proti pařížskému vydání básníkových textů. Inu, v Paříži bují hněv – a v Plzni? Závist.