literární západ

Před pár týdny jsme se pohříchu dověděli, že plzeňské Středisko západočeských spisovatelů nechává své členy, rozuměj: literáty z regionu (případně dojíždějící), na svých schůzích hlasovat o titulech, zda ty či ony mohou být připuštěny do soutěže o Cenu Bohumila Polana, či nikoli. Pokud ano, potom může být zmíněná (raději nejmenovaná) knížka se vší parádou schůzovnicky „odsouhlasena“, i kdyby, jako zrovna v letošním případě, vůbec nešlo o beletrii čili o krásnou literaturu. Až pak mají paní a páni porotci (kterými byli letos až na jednu výjimku, možná dvě, taktéž samí členové Střediska) povoleno a dovoleno o přihlášených a tedy i nezapovězených titulech rokovat a hodnotit je. Pěkný Kocourkov!

Leč k tomu se už nevracejme. Láry fáry, povězme si pravdu pravdoucí: Středisko je Středisko je Středisko. Zamrzí však něco jiného a zamrzí to možná o hodně víc: když dr. No na podobné podivnosti (jindy rovnou na střediskový šlendrián) nedávno na stránkách Literárního Západu upozornil, dostalo se mu sice promptního objasnění, jak to s danými záležitostmi vypadá a proč (viz úvodní odstavec), leč vzápětí se dočkal zčásti vtipné, zčásti i poněkud peprné poznámky. Bylo mu totiž řečeno, že kdyby se věci ve Středisku měly jinak, než jak se takto či i poněkud jinak mají, čili že jsou převelice zvláštní, o čem jiném by pak ve svých každotýdenních sloupcích určených pro Literární Západ psal?

Nuže, někde tady tkví jádro pudla neboli i zde je zakopán pes: měl by o čem. Bodejť. Jenže to by ve ctěném Středisku museli číst také jiné sloupky z Literárního Západu než pouze a jedině ty, které se málokdy nebo dokonce spíše zřídkakdy týkají zmíněného Střediska západočeských spisovatelů a jeho všelijakých, obvykle zbrusu nových piškuntálií. Obvykle však dr. No nemá sebemenší chuť o Středisku cokoli psát, nejlépe ni písmenko, ni slůvko, a proto se s nemalou chutí ujímá úplně jiných témat a zcela jiné problematiky, přičemž zpravidla i v navenek vzdálených literárněkulturních příbězích hledá nějakou plzeňskou stopu. Nebo alespoň poměry v jiných regionálních kulturních končinách srovnává, je-li to tak či onak možné, se situací v západočeské literární sféře. Arciže pokaždé ve zkratce, arciže vždy jen na minimálním prostoru zhuštěně formulovaného jednoho literárního sloupku.

Skutečně: probíráme-li letošní literární sloupky, ukřivděného Střediska západočeských spisovatelů se během uplynulých jedenácti měsíců týkaly všehovšudy asi tři, nanejvýš čtyři. Vzhledem k tomu, že jde o Literární Západ, je to velice málo, vpravdě však povětšinou není o čem psát. Ostatních zhruba čtyřicet sloupků se sice o zmíněnou plzeňskou filiaci pokoušejí, zpravidla ale byly „o něčem jiném“ a o nebohém netykavém západočeském Středisku v nich nepadlo ani slovo. Proč také. Psalo se v nich kupříkladu o strakonické antologii, o Památníku zahraničních Čechů v Plzni, o zlínském Prostoru, o Josefu Kocourkovi, o Magnesii Liteře, o čínské básnířce disidentce, o literárních „naplaveninách“, o knížkách Zdeňka Barborky, Jiřího Ulricha či Iva Hucla, o autorských výročích, o literárních čteních v Berouně i jinde – a pohříchu nemile často docházelo i na nekrology. Problematika literárního života západočeského, na nějž nemá Středisko západočeských spisovatelů v žádné míře jakýkoli monopol, se v uvedených sloupcích reflektovala pouze přiměřeně. A spíše výjimečně.

Jenže někteří místní spisovatelští oudové si z desítek témat vybírají jedině výjimky: totiž sloupky, ve kterých dojde na všelijaké hemžení v plzeňském Středisku. Nic jiného je nezajímá a nic jiného nečtou. Naivně či bláhově se domnívají, že dr. No vážně nepíše o ničem jiném než o počínání nebo nepočínání střediskových vejborů. Jaké z toho vyplývá rmutné poučení? Nuže toto: Jeden píše, ostatní nečtou.