literární západ

Nekrology se nemají příliš odkládat, i když je to nejtruchlivější a nejrmutnější literární žánr. Nuže, nejprve povězme, že není Balabán jako Balabán, zvláště když vícero Balabánů v současnosti zdobí – nebo žel zdobilo – českou literární a výtvarnou kulturu. V Praze nyní vystavuje Daniel Balabán, šumperský rodák a uznávaný výtvarník, výstavy mu však již nezahajuje jeho mladší bratr, před několika lety zesnulý prozaik Jan Balabán, jedna z nejvýraznějších a především nejtalentovanějších osobností naší polistopadové literatury. Dlouhá léta poněkud přehlížený, ne-li opomíjený, po svém předčasném skonu pohříchu skoro svatořečený… Leč před několika dny se na věčnost odebral i Danielův a Janův strýc, renomovaný evangelický teolog a duchovní, mimořádný biblista a hebraista Milan Balabán (1929–2019). Přišel na svět v Boratíně na Volyni v rodině českého evangelického faráře (svatostánek, kde působil, tam dosud stojí) a dožíval své dny ve slavníkovské Libici nad Cidlinou.

Právem se v souvislosti s úmrtím Milana Balabána napsalo, že značnou badatelskou pozornost věnoval – byť dlouho patřil k vzdělancům zapovězeným a živícím se coby zaměstnanec pražské kanalizace – poetickým a mudroslovným textům Starého zákona, průniku biblických motivů do české literární tradice nebo biblickému pojetí času a tomu odpovídající jeho existenciální orientaci. Zdaleka nejen tomu, výčet Balabánových aktivit by byl příliš dlouhý. Neméně oprávněně se však připomínají i pozoruhodná, ač přehlížená nebožtíkova básnická díla, dlouho šířená v samizdatové podobě a až později knižně publikovaná. I když zarazí, že se v jednom nekrologu o autorovi píše jako o „velkém básníkovi“: nemáme jich přece tolik, abychom tento přídomek brali nadarmo! Co se ale opomenulo: Milan Balabán vydal též svazek deníkových záznamů z let 1982 až 1985, textů, které nejednou vyústí v esejistickou výpověď o životě pozemském i nadpozemském. Kdo je však zná?