literární západ

Ta pitomá lžička nikde není! Při nedůstojném ohýbání se pod stůj mi bolest v koleni vystřeluje do pravé hýždě (pokud mne tam tedy něco nekouše) a křeč mne ochromuje od hýžďového svalu až po lýtkový. Kašlu na lžičku. Vynořuji se z pod hladiny desky stolu a nadechuji se kavárenského vzduchu. V boxu naproti mně někdo sedí – Jakub Mahler. Nevšimnul jsem si, že by přicházel nebo si přisedal – prostě se mi tu náhle zjevuje za stolem.

,,To ani nic neřeknete?‘‘ ptám se.

,,Zdravil jsem,‘‘ ospravedlňuje se Mahler.

,,Já myslel něco jako: TA-DÁ!‘‘

,,Poslyšte, detektive, nemám moc náladu. Máte to pro mě?‘‘

Než mu odpovím, vysvětlím vám, kdo to je a co po mě chce: Jakub Mahler, osmatřicetiletý majitel stavební firmy, si mě najal na sledování své ženy. Měl podezření, že ho podvádí, ba dokonce o cizoložství dvaatřicetileté Barbory Mahlerové (dříve Štýsové) zřejmě věděl… Potřeboval jen důkazy. Vloupal jsem se tedy na Mahlerovu zahradu, v době, kdy byl ještě v práci, a ač hendikepovaný – vylezl jsem s pomocí (Jakubova) žebříku na jednu z jeho jabloní a s výhledem do okna ložnice jsem pořídil několik povedených kamasutrových snímků nevěrné Barbory a tělesně velice pružného, jedenatřicetiletého bezpečáka Edwarda Karlofa (trošku jsem si ho proklepnul). Pár těch fotek jsem si schoval…

,,Tady to je,‘‘ zvedám z lavice větší obálku (s fotografiemi), která ležela vedle mé pravé, křečí postihované, hýždě.

Mahler přebírá obálku a zaráží se. Já si mnu stehno a zvedám k němu zrak.

,,Co je?‘‘ ptám se. ,,Třu si jen stehno.‘‘

,,Je mi jedno, co si tam pod stolem třete. Chci vědět, co je na těch fotkách?‘‘

,,Jak to myslíte?‘‘ nechápu a mávám na číšníka, abych si objednal novou lžičku.

,,Chci vědět, jestli mě moje žena podvádí, nebo ne.‘‘

,,To myslíte vážně?‘‘ Mám dojem, že si ze mě utahuje.

Mahler přikyvuje a já ho napodobuji, říkám: ,,Podvádí.‘‘

Jeho oči se lesknou – má žluté bělmo: nejspíš mu odcházejí játra (někdo tu chlastá víc než já…). Přichází číšník a já si všímám kávové lžičky, kterou jsem tak usilovně hledal pod stolem – leží na stole, hned vedle hrnku.

,,Cukřík, prosím,‘‘ žádám si od pingla, abych ho nějak využil.

Pingl odchází. Bezostyšně si přilívám do kávy trochu whisky z placatky.

,,Dáte si?‘‘ nabízím Mahlerovi.

,,Ne, díky.‘‘ odmítá a otírá si ústa kapesníkem.

Jeho ruce jsou velké, upracované a mozolovité, jejich kůže je suchá a za nehty má špínu. Podává mi obálku s mou výplatou a děkuje mi. Přichází číšník s cukříkem, pokládá ho na stůl a já ho tam nechávám ležet. Pingl odchází, Mahler vstává k odchodu a já míchám a upíjím svou irskou kávu. Mahler má na sobě montérky – špinavé montérky.

Mnu si bolavou nohu a polykám tabletku oxycontinu. Nejde mi to do hlavy – na té jabloni jsem viděl totiž ještě něco docela zajímavého: Mahler se vrátil z práce (zřejmě o něco dříve), jeho žena Barbora a Karlof se v ložnici oddávali prostocvikům, když Mahler vystoupil z úplně nového mercedesu. Měl košili, společenské kalhoty… zkrátka byl oblečený jako manažer (nebo majitel) stavební firmy. Vešel do domu a už ve vstupní hale musel slyšet ten rámus z ložnice (slyšel jsem to i já v koruně stromu, dlabaje jablko). Podle mého očekávání Mahler vyběhl do patra. Z okna na chodbě jsem viděl, jak se zastavuje u dveří ložnice a přikládá ucho blíže ke dveřím. Jeho žena a Karlof měli zrovna na pořadu pozici, které se říká T-čtverec (myslím). Odhodil jsem ohryzek a čekal, až Mahler zmizí z chodebního okna a objeví se v ložnicovém. Ale on to neudělal – nevtrhnul tam. Jen se narovnal, otočil a vešel do vedlejšího pokoje, kde plakal jeho malý syn.

Tak proč se mě ptal, jestli ho jeho manželka podvádí? To musí být jasné i těm jablkům, která to všechno viděla. Pomýšlím na jeho žluté bělmo – to tak moc chlastá? Musí za tím být něco víc.

Platím za kávu, strkám si placatku do zadní kapsy džín, do přední si cpu výplatu a vycházím z kavárny do letního poledne. Dnešní teploty by měly dosahovat až třiceti stupňů ve stínu. Vedra nemám rád. Ulice jsou prázdné a mě pekelně bolí koleno. Po zranění v Bergkjavíku jsem prodělal kompletní rekonstrukci předního zkříženého svalu. Ne, že bych se v tom nějak vyznal – byla to jediná věc, kterou jsem si z lékařské karty zapamatoval. Koleno mi neustále natéká, skoro vůbec ho neohnu a mám pocit, jako bych v něm něco měl – částečky něčeho, co tam rozhodně nepatří. Potřebuji další prášek – přecházím ulici, zaplouvám do baru a objednávám si pivo, abych měl analgetikum čím zapít. Dopíjím, platím a vycházím z přítmí baru do žáru slunce, které nám posledních pár dnů ukazuje, co to je prezentace hrubé síly. Jsem téměř oslepen. Zřím mihotavou siluetu osoby, která se ke mně blíží z druhé strany ulice. Je to číšník z kavárny. Zapomněl jsem zaplatit? Dobíhá ke mně.

,,Zapomněl jste si tam hůl,‘‘ oznamuje mi udýchaně.

,,Aha…‘‘ přebírám od něj ten dřevěný klacek, ,,děkuji.‘‘

Tak tohle se mi teď stává často – zapomínání, výpadky paměti…

Nemám teď do čeho píchnout a jsem docela zvědavý, co se doopravdy skrývá pod povrchem manželství Barbory a Jakuba. Nastupuji na tramvaj a jedu navštívit dům Mahlerových…

Proč jedu tramvají? Proč si nestopnu taxík nebo neprásknu do dvousetpadesáti koní mého BMW? Je to těžké… To už je dávno pryč. Auto je pryč… provize z prodeje Goatových knih jsou skoro na nule… steaky (čínské polévky mi lezou snad i z uší)… kvalitní whisky… ženy… spolupráce policie…přízeň obyvatelstva…pořádné a hlavně dobře placené případy (o pořádný případ už jsem nezakopl pěkně dlouho, nic velkého – žádná vražda, plánovaný teroristický útok, zemědělské spiknutí…) nic. Je ze mě zase chudý, samotářský detektiv, nově závislý na prášcích, s nárokem na poloviční invalidní důchod.

Dost stěžování a sebelítosti. Vystupuji z tramvaje. Dům Mahlerových je téměř sto let stará, nově zrekonstruovaná budova s perlově bílým nátěrem. Zvoním u brány.

,,Kdo je?‘‘ ozývá se ženský hlas z malého reproduktoru. I když jsem ji slyšel jen sténat a křičet, poznávám, že je to Barbora Mahlerová.

,,Dobrej. Jmenuju se Vondráček, jsem kolega vašeho manžela. Je doma?‘‘

,,Není. Je v práci.‘‘

,,A nevíte, kdy se vrátí domů? Potřeboval bych s ním něco projednat a on mi nezvedá mobil.‘‘

,,Momentík…,‘‘ žádá si příjemný hlas nevěrné Barborky.

Asi tak dvě minuty čekám a přiblble se usmívám do kamery. Reproduktor znovu promlouvá: ,,…mně to taky nezvedá. Nechcete na něj počkat uvnitř?‘‘

Copak tam nemá milence?

,,To je dobrý. Stavím se později odpoledne – mám pro něj jednu naléhavou zprávu ohledně obchodu. Zatím vám moc děkuju.‘‘

Obcházím dům, celou ulici a usazuji se v malé kavárně s výhledem na příjezdovou cestu Mahlerovic vily. Je po poledni a není tu klimatizace. Trochu se mi motá hlava – objednávám si vodu a na dva loky ji do sebe obracím. Ptám se číšnice s horním předkusem na pivo – mají jen nealko – ztráta času, tak si objednávám další vodu.

Čekal bych, že po naší schůzce pojede Jakub Mahler hned domů – vytasí se s fotkami a oznámí manželce, že žádá o rozvod. Zřejmě to ještě ladí s právníkem.

Dopíjím druhou sklenici, navštěvuji toaletu, vracím se zpět ke stolu a na příjezdové cestě pořád žádný mercedes, ani majitel stavební firmy se špínou za nehty. Ze zadní kapsy vytahuji placatku a trochu si přihýbám.

,,Pane, tady nemůžete pít vlastní nápoje!‘‘ (Ta zubatá číšnice mi stála snad za zády.)

,,Mám v tom sirup – jsem nachlazený,‘‘ říkám a loudím ze sebe něco tuberáckého kašle.

,,Závan alkoholu jsem cítila, už když jste vešel, a teď to zaválo zas. Co je to – vizour?‘‘

,,Dáte si?‘‘

,,Schovejte to, prosím.‘‘

,,Dobře.‘‘

Objednávám si další vodu, číšnice se otáčí, já si přihýbám vizoura, když v tom se ta pinglice s předkusadly otáčí zpět na mě!

,,Tak dost! A ven!‘‘ řve na mě.

Dávám si ruku před pusu a znovu kašlu.

,,Vy jste nemocnej leda tak na hlavu!‘‘

,,Co to? Víte vy, kdo já jsem?‘‘

,,To teda nevim.‘‘

,,Já jsem, slečno, detektiv – detektiv Polívka!‘‘

,,Neznam. A odejděte už, prosím. Tu vodu platit nemusíte.‘‘

,,Byl jsem slav- známej,‘‘ pravím při vstávání.

,,Jak tak na vás koukám, je mi jasný, proč už nejste.‘‘

Hrdě vytahuji bankovku z přední kapsy džín, házím ji na stůj a schovávám placatku do zadní kapsy, pak pokořeně skláním hlavu a odcházím uličkou hanby kolem několika dětí s maminkami. Venku slunce žhne a já před jeho paprsky mhouřím oči.

,,Háló, detektive?‘‘ volá za mnou ta číšnice a slovo detektiv mi zní nadmíru posměšně.

Zastavuji se a otáčím se na ni.

,,Nechal jste si tam hůl…‘‘

Nepodává mi ji – jen ji opírá o zeď a jde si zase po své práci. Hůl klouže rukojetí po zdi a pomalu padá na zem. Z výlohy kavárny se na mě dívají zákazníci. Maminky míchají svá kafíčka, děti se ládují zákusky, dědulové upíjí nealkoholická piva a při tom sledují toho, který do toho obrazu popolední pohody nepatří. Nikdy nikam nepatřím. Zvedám svou hůl a opíraje se o ni, kulhám na autobusovou zastávku pár desítek metrů opodál. Sedám si na lavičku a dál sleduji dům Mahlerových. Nemám co jiného na práci. Vytahuji svůj starý, nemoderní mobil a zkouším navázat na zpřetrhané vazby. Zvedá mi to kapitán Kašmír.

,,Jak jste na tom, detektive?‘‘ ptá se a mě v hlavě zní jeho opravdové, upřímné oslovení.

,,Dobře,‘‘ lžu. ,,Potřeboval bych malou službičku.‘‘

,,O co jde?‘‘

,,O sledování jednoho domu.‘‘

,,Detektive, víte, že už vám nesmíme poskytovat služby, lidi, ani informace, pokud nejde o případ, na kterém byste dělal společně s námi.‘‘

,,Vážně tam nemáte nikoho volnýho?‘‘

,,Nemám. O jaký jde případ?‘‘

Na zastávku, na které jsem sám, přijíždí autobus, čeká…

,,O žádný…,‘‘ říkám tiše a ruka s telefonem mi klesá do klína.

,,Prosím?‘‘ slyším slabě z telefonu. ,,Detektive, jste tam?‘‘

Autobusák dělá gesta (mává rukama, ťuká si na čelo…), autobus se pomalu rozjíždí a řidič vypadá jako…já. Hledím za dopravním prostředkem a dávám si telefon zase k uchu.

,,Mějte se, kapitáne.‘‘ Bez reakce či odpovědi končím hovor.

Koleno zas bolí – lupu do sebe další oxycontin a zapíjím ho posledním douškem whisky. Vstávám, nezapomínám hůl a kráčím na tramvaj. Směr: moje kancelář.

V tramvaji je plno a vydýcháno. Chvíli se mi zdá jako bych viděl svou bývalou, před měsícem zesnulou, ženu. (Na pohřbu jsem nebyl.) To bude z toho horka… Má ex-manželka se mění ve středoškoláka s bradkou. Mladičká studentka v minisukni mne pouští sednout. Sednul bych si a řekl jí, ať si sedne na mě, ale musím už vystoupit.

V kanceláři si oplachuji obličej a lehám si na pohovku. Tak rád bych si poležel, ale něco mi nedá vydechnout. Ve skříni – za prázdnými lahvemi a haraburdím – mám krabici s léky. Nacházím v ní injekční stříkačku s barbiturátovým roztokem. Je to thiopental sodný – dávný dárek od místního kriminalistického týmu – takový malý-velký pomocník při výsleších. Dávám ho do malé brašny, společně s mou zamilovanou pistolí glock devatenáct (té bych se nevzdal, ani kdybych co jíst neměl). Převlékám se a brašnu si přehazuji přes rameno: vypadám jako starý, zbědovaný student schopný pohybu pouze po školách s bezbariérovým přístupem. Nakonec ještě doplňuji placatku a přidávám ji do brašny. Jsem připraven.

Tramvají přejíždím půl města, přestupuji na autobus – cestuji dál – do centra, a v cílové ulici končím v baru, kde si plánuji večerní program. Po pár pivech si přímo do výčepu telefonicky objednávám pizzu. Dopíjím, platím a s pizzou v krabici vycházím ven. Teploty konečně klesly na únosnou úroveň. Chvíli se nechávám ovívat podvečerním větrem. Po pár metrech belhání se zastavuji před skleněným vchodem bytového komplexu, kde má svůj domov Edward Karlof. Čidlo skleněných dveří podléhá mému osobnímu kouzlu – dveře se rozevírají. Nikdo mi nemusel odbzučet ani mne vpustit až po ověření – asi slušná čtvrť. Vcházím a hledám Karlofovo jméno na schránkách a zvoncích: druhé patro, byt číslo čtyři.

,,Kampak? Kampak?‘‘ oslovuje mne mužský hlas za prosklenou kukaní, které jsem si při vstupu nevšiml.

Kukaň je obrovská – slepnu snad?

,,Nesu pizzu,‘‘ říkám muži v černém triku.

,,Jméno?‘‘

,,Karlof.‘‘

,,Vaše jméno!‘‘ upřesňuje nevrlý hlídač.

,,Vondráček.‘‘

Do bločku mi vypisuje něco jako propustku, papírek odtrhuje a posílá mi ho po pultu otvorem ve skle.

,,Děkuji.‘‘

Přebírám lísteček s nápisem návštěva, kulhám k výtahu a mačkám tlačítko pro jeho přivolání. Kovové dveře se otevírají – vstupuji, mačkám dvojku, před zavřením dveří mrkám na hlídače a po zavření mne zaplavuje vlna nervozity. Uklidňuji se hltem z placatky.

Ve druhém patře vystupuji z výtahu a u dveří číslo čtyři se zastavuji, pokládám krabici s pizzou na zem a v brašně nalézám injekční stříkačku. Odhaluji jehlu, pokládám si stříkačku na svou levou dlaň a ukrývám ji pod krabici s pizzou…

Proč jsem to neudělal už ve výtahu? Tady na chodbě mne mohl někdo vidět… Musím se soustředit! Rozhlížím se – nikde nikdo. Zkouším krátká dechová cvičení. Klepu na dveře.

,,Kdo je?‘‘

,,Pizza Gorlami, mám tu pro vás jednu salámovku.‘‘

,,Ale já si žádnou pizzu neobjednal…‘‘

,,Jste pan Karlof?‘‘

,,Jsem.‘‘

,,Znáte u nás v pizzerii Patrika Rukolu?‘‘ (Jmenuje se tak poslíček, který mi přinesl pizzu do té hospody.)

Chvilku je ticho. Zubím se do kukátka, které právě potemnělo.

,,Myslím, že mi někdo takovej párkrát přinesl pizzu,‘‘ rozpomíná se Karlof.

,,Prý si ji u něj objednáváte často, tak vám jednu posílá jako pozornost. Je zaplacená.‘‘

Dveře číslo čtyři se otevírají.

,,Vážně?‘‘ diví se Karlof a vypadá trochu rozespale.

,,Ano,‘‘ snažím se znít přesvědčivě.

Karlof si mne prohlíží.

,,Já vás znám,‘‘ mhouří oči, jakoby mne právě ,,někam‘‘ zařazoval.

,,Nemyslím si – jsem v Gorlami novej.‘‘

,,Jste ten spisovatel!‘‘ říká s nadšením.

,,To vůbec ne,‘‘ oponuji, ,,jsem posel dobrých italských pokrmů.‘‘

Pravou rukou zvedám horní víko krabice a strkám ji Karlofovi těsně před obličej. Karlof přebírá víko krabice a mlsně nahlíží dovnitř. Pravačku přemisťuji pod dolní část krabice a přebírám injekci od levačky. Šteluji si ji, palcem na ,,spoušť‘‘.

,,Salámovou mám rád,‘‘ říká Karlof s hlavou téměř v krabici.

Vím to – protože si s Mahlerovou (po dvou číslech) objednali jednu salámovku a snědli si ji v ložnici na posteli, zatímco Mahler v protější místnosti přebaloval syna. Pak se do toho zase pustili.

,,Já se musel spokojit s jablkem.‘‘

Karlof na mne nechápavě pohlíží a já ho v tu chvíli bodám do krku. Karlof je strnulý, v šoku – vpravuji mu tam všechno. Karlof ucukává, dělá dva kroky dozadu a chytá se za krk. S vyvalenýma očima se rozhlíží po místnosti. Nakonec je valí na mě a chce se proti mně rozeběhnout – zrazují ho nohy. Mezitím jsem vyměnil injekci za pistoli a mířím na něj. Karlof padá k zemi a nadává. Vcházím do jeho bytu a zavírám za sebou. S hlavní namířenou na jeho hruď říkám: ,,Klid. Nic se ti nestane. Chci si jen pokecat.

,,Ty parchante!‘‘

,,Vážně ti nic neudělám. Můžeš mi věřit.‘‘

,,A proč máš tu bouchačku?‘‘

,,Klidně ji schovám, jen mi slib, že nebudeš dělat žádný blbosti.‘‘

Karlof se na zemi z křečovité polohy postupně uvolňuje a uvolňuje – barbituráty působí – usmívá se.

,,Dobře,‘‘ tetelí se na mě.

Pokládám pizzu na konferenční stolek se vzorem jing a jang v obýváku a prohlížím jak obývací pokoj, tak kuchyň. Všechno tu vypadá moderně, draze a nevkusně. Vracím se zpět do obýváku, kam se zatím doplazil Karlof. Strkám si pistoli za pas a přes bolest v koleni pomáhám nemohoucímu na kožené sofa. Roztok musí být velmi koncentrovaný.

,,Poslyš Edie, kde jsi na tohle všechno vzal?‘‘

,,Dělám bezpečáka,‘‘ říká chlubivě Karlof a zní (i vypadá) jako těžce opilý.

,,To si jako vyděláš padesát táců měsíčně?‘‘

,,Někdy i víc. Jsem pracovitej a hlavně dobrej…‘‘

,,Nelakuj mě!‘‘

,,Já tě klidně nalakuju,‘‘ slibuje mi Karlof a po bradě mu stéká slina.

Sotva udrží hlavu. Nabízím mu pizzu. Natahuje se pro ni, roluje ji (nebo se o to aspoň pokouší) a cpe si ji celou do pusy. Taky bych si vzal kousek, ale přešla mě chuť. Sedám si do křesla a ulevuji své bolavé noze.

,,Edo, poslouchej mě. Podívej se na mě!‘‘

,,Hm?‘‘

,,Jak to, že ti Mahler dovolí piglovat mu ženu?‘‘

,,Nechce o ni přijít a nechce vypadat blbě před okolím.‘‘

,,Co tím myslíš?‘‘

,,Podej mi ještě kousek.‘‘

Podávám mu ještě kousek a taky si jeden beru. Karlof druhý kousek konzumuje stejně jako ten první – dívám se do země, přikusuji své první jídlo po dni a půl a opakuji poslední otázku. Karlof těžce polyká, chytá se na hrudí a říká: ,,Au!‘‘ Párkrát se nadechuje a vydechuje. ,,Mahler je už ňákou dobu impotentní. Máme takovouhle dohodu: já uspokojím jeho náruživou ženu a on před veřejností nevypadá jako…impotent.‘‘

,,Co z toho máš ty?‘‘

,,Náruživost jeho ženy.‘‘

,,Aha.‘‘

Slyším nějaký šramot za svými zády. Jsou tam dveře. Zkontroloval jsem všechny místnosti?

,,Co je tam?‘‘ ptám se.

,,Ložnice.‘‘

Vstávám a chystám se prověřit ložnici…

,,Hej, hej!‘‘ zastavuje mě Karlof. ,,Pizzu!‘‘

Házím mu kousek, dojídám svůj, vytahuji zbraň a pajdám ke dveřím neprozkoumané místnosti. Beru za kliku – zamčeno.

,,Co je?‘‘ ozývá se za dveřmi ženský nakřáplý hlas.

,,Kdo tam je?‘‘ tážu se Karlofa.

,,Moje holka,‘‘ odpovídá mi.

,,Ráno brzo vstávám do práce!‘‘ křičí žena v ložnici. ,,Dejte mi pokoj!‘‘

,,Promiňte madam,‘‘ omlouvám se.

,,A buďte potichu!‘‘

,,Jistě,‘‘ slibuji.

Vracím se po špičkách ke křeslu.

,,Proč jsi mi neřekl, že tu je ještě někdo?!‘‘ šeptám.

,,Neptal ses,‘‘ říká prostě Karlof.

Koleno mě bolí – polykám další prášek a zapíjím ho nápojem z placatky.

,,Dej mi taky!‘‘ přál by si Karlof.

,,Ty už máš dost.‘‘

Schovávám zbraň i placatku do brašny a sedám si do křesla.

,,Jak dlouho už trvá ta vaše dohoda mezi tebou a Mahlerem?‘‘ ptám se.

,,Už dlouho.‘‘

,,Nebojíš se, že tě teď slyšela tvoje stará?‘‘

Karlof se chvilku zamýšlí – jako by na něco čekal.

,,Vypadá to, že ne – používá špunty,‘‘ usmívá se nakonec.

,,Tak nějak se mi zdá, že mi neříkáš všechno, Edie…‘‘ pronáším a mnu si koleno.

,,Asi špatně kladeš otázky,‘‘ usmívá se Karlof. ,,Co máš s nohou? Opakovaný zranění?‘‘

,,Jo. Vlastně jo.‘‘

Vstávám, beru si kousek pizzy a chystám se k odchodu.

,,Počkej! Kam jdeš?‘‘

,,Už musím jít, Edie.‘‘

,,Nechóď – je s tebou sranda. A stará nám to dovolila,‘‘ prosí smutně Karflof.

Usmívám se na něj, házím mu svůj kousek pizzy a říkám: ,,Díky za pokec. Třeba příště.‘‘

,,Příště platím pizzu já, ty kup pivo.‘‘

Karlof žongluje s jídlem, to mu nakonec padá na zem.

,,Určitě,‘‘ slibuji. ,,Měj se, křivoruký Edwarde.‘‘

Opouštím Karlofův byt, sjíždím výtahem, dole předávám návštěvnický lístek hlídači…

,,Tu pizzu jste předával ňák dlouho, pane Vondráčku, ne?‘‘

,,Snědli jsme ji spolu.‘‘

…skleněné dveře se otevírají a já vcházím do vlahého, letního večera.

Po pár panácích v baru se ve zbývajícím denním světle procházím ulicemi s neobyčejnou lehkostí – myslím tím: bez bolesti. Trvá to jen chvíli. Jak tak přibývá nachozených kilometrů, přibývá i bolesti, lidí v ulicích, kteří mají na pár okamžiků propůjčený obličej mé bývalé ženy, přibývá hlasů…

,,Pobavil jste nás…‘‘

…a vůbec rušivých elementů. Na nejbližší zastávce nastupuji na tramvaj a už při nástupu mne do očí praští půvab dlouhonohé brunety – tak mladá a tak krásná! Říkám si: Co může způsobit dlouhodobou impotenci? Přihýbám si pár doušků z placatky a bruneta se ode mne odvrací. Její odhalené nohy ve mně probouzí dlouho neutěšenou fantazii ještě celé dvě zastávky. Při vystupování zapuzuji touhu zatahat ji za lem sukně a uvolňuji místo pro invalidy. Pajdám se do své kanceláře, kde se schovávám pod zvadlý fíkus – svého jediného společníka zalívám whiskou a hledám prášky na spaní. Od dob bergkjavické bramborové nehody se kvůli bolesti v koleni jinak nevyspím. Lupu do sebe tabletku zolpinoxu, lehám si na pohovku s otevřeným pivem a čekám, až to přijde… Všechno začíná šednout, vlnit se a mně je líp a líp – všechna bolest, hlad, strach, frustrace i pocit viny se halí do mlhy odstínu popela. Dávám si poslední lok piva a ve světle lampičky se natahuji pro knihu (je jedno, co je to za knihu, i kde ji otevřu – dělám to kvůli tomuhle: věty se tříští – ze stránek vystupují jednotlivá slova – zavírám oči a slova se mění v obrazy – pouštím knihu na zem – obrazy se mění a prolínají, přidávají se zvuky – vidím kapelu Iron Maiden při živém vystoupení , hrají The Trooper – otevírám oči – kapela mizí, píseň pořád hraje…) Chvilku si uvědomuji realitu. Na stolku drnčí mobil a z něj se line onen klasický song. Na displayi neznámé číslo. Zvedám to.

,,Detektiv Polívka?‘‘ ptá se mě rozrušený ženský hlas.

,,Ano,‘‘ odpovídám a dívám se na láhev od piva ležící na zemi.

Na druhém konci aparátu je pár vteřin ticho. Pochybuji o svém bdělém stavu. Z ticha se vynořují vzlyky a nakonec zase ten příjemný, neklidný hlas: ,,Tady Barbora Mahlerová. Potřebuji vaší pomoc…,‘‘ říká. Další slova jsou pohlcena dalším vzlykáním

Trochu se probírám.

,,Jak vám můžu pomoct? Budu hádat – váš manžel ještě nepřišel domů…‘‘

,,Nepřišel, ale o něj tu nejde.‘‘

,,O co jde?‘‘

,,O naše dítě! Unesli ho!‘‘

Žádám střízlivost, aby se ihned dostavila do kanceláře detektiva.

,,Počkejte. Uklidněte se!‘‘ žádám plačící ženu. ,,Kde je váš manžel?‘‘

,,Je na školení. Je to odsud přes sto padesát kilometrů – dneska domů nepřijede.‘‘

(Na školení impotentů?)

,,A ví, co se stalo?‘‘

,,Hned jak jsem četla ten mail, tak jsem mu volala – řekl mi, ať zavolám vás.‘‘

(Mail?)

,,Proč jste nezavolala policii?‘‘

,,V tom mailu stojí, že když zavolám policii, tak Jakuba zabijou…,‘‘ Mahlerovou přerušuje pláč. ,,Chtějí za něj zaplatit. Manžel mi říkal, že nemám volat policii – že mám zavolat vás. Prosím vás, pomozte mi!‘‘

,,Pomůžu,‘‘ slibuji rázně a vstávám – motá se mi hlava – padám zpět na pohovku. ,,Jen jedna věc: najímáte si mne na případ?‘‘

(Peníze?)

,,Případ? Och…dobře – cokoli, jen už, prosím, přijeďte!‘‘

,,Za chvíli jsem u vás!‘‘

Jediné, co můžu ve svém stavu v tuto chvíli udělat, je v té mlze najít koupelnu – záchod a vyzvracet se. Pomáhám si osaháváním stěn – má jednomístná kancelář je pro mě teď jako bludiště, tedy spíše opičí dráha – s velkou námahou nacházím druhou a poslední místnost v mém vlastnictví, rozsvěcuji, poklekám před mísu (v koleni cítím jen tlak), vztyčuji dávicí ukazovák a sunu si jej do pusy. Nejde to, zvedá se mi kýbl, ale nejde to. Vypomáhám si kartáčkem na zuby – strkám ho hlouběji a hlouběji… po chvíli už cítím onu známou kyselost. Jde ze mě jen spousta šťáv a jeden nestrávený kousek pizzy. S křečemi v čelistech oddechuji na podlaze, opřen zády o zeď.

,,Není to skutečnost – je to jen příběh. Není to skutečnost – je to jen příběh!‘‘

Plazím se po podlaze maličké koupelny (kterou jsem nechal zbudovat v době, kdy jsem ještě měl peníze, provize, auto, přátele…) a nakukuji do kanceláře – ta slova pronášel (jak jsem předpokládal) skutečně Bastian – v televizi hraje Nekonečný příběh.

Co to má znamenat? Já přece nezapínal televizi! Je pozdě – mám toho v sobě moc a moc to už působí.

V zoufalém pokusu opakuji dávicí cvičení, ale už ze mě skoro nic nejde. Splachuji záchod i tu spoušť na svém obličeji a opatrně kulhám do kanceláře. V televizi běží titulky i s tou známou písní (Never-ending story), kterou nesnáším – vypínám to.

Chvíli jen tak sedím na pohovce ve světle lampičky a třesu se. Možná bych měl něco sníst nebo vypít kafe, ale při pomyšlení na cokoliv, co bych pozřel, mne zase přepadá dávení. Vstávám, všude rozsvěcuji a profackovávám se. Jdu do koupelny a dávám si studenou sprchu. Trochu to pomáhá. Oblékám se, beru si brašnu a celé balení oxycontinu. Volám si taxi a odcházím z kanceláře za svým novým případem. (Za který jsem konečně i placený!)

Vystupuji z taxíku u domu Mahlerových. Je půl dvanácté a ochladilo se – mám na sobě džíny, triko a přes něj přehozenou kostkovanou košili. (Jistě že mám i boty.) Zvoním u brány a Barbora Mahlerová mne vpouští na svůj pozemek. Procházím kolem malé fontánky po dlážděném chodníku, který – přesně v polovině – od sebe odděluje dvě políčka pečlivě udržovaného trávníku. Na konci kamenné cesty stoupám do tří schodů a mezi dvěma masivními sloupy zvolna ťukám na bílé, v tomto osvětlení zešedlé, dveře. Barbora Mahlerová mi otevírá. Než bych ji stačil pozdravit – vrhá se mi kolem krku.

,,Díky Bohu, že jste tady!‘‘

Chvilku mne mačká, pak se odtahuje. Oblečenou bych ji skoro nepoznal a s tím uslzeným obličejem s oteklýma, červenýma očima, v tomhle vytahaném, flekatém triku…bych ji už určitě nefotografoval.

,,Prosím, pojďte dál,‘‘ říká pokorně.

,,Děkuji.‘‘

Vstupuji do haly s vysokým stropem a dřevěnou podlahou. Zcela ponořen do (mně prozatím známých) faktů případu, se ptám: ,,Podlaha je původní?‘‘

,,Co, prosím? Já… Prosím vás, pane detektive – já –teď – zrovna – nevím – vůbec – nic…,‘‘ mračí se uplakaná Barbora Mahlerová.

,,Pardon. Jen jsem chtěl trochu odlehčit atmosféru…‘‘ (Nechápu, proč to říkám.)

,,Chápete vy vůbec – vy jste opilý?‘‘

,,To zrovna ne. Už…ne. Jen mi nějak není dobře.‘‘

Mahlerová si mne prohlíží.

,,Já vás znám,‘‘ praví s otevřenou pusou.

,,Nejsem ten spisovatel,‘‘ bráním se dopředu. ,,Prosím, paní Mahlerová, pojďme se věnovat tý záležitosti,‘‘ nadhazuji raději, když vidím, jak se – od počátečního okamžiku – změnil Barbořin výraz.

,,Dobře,‘‘ vydechuje, pohlíží na podlahu a zamýšlí se. ,,Já ani nevím kde začít,‘‘ dává se do pláče.

,,Ale no,‘‘ znovu ji objímám (je to docela příjemné). ,,Začněte od začátku a, pokud možno, nic nevynechejte.‘‘

Mahlerová – zřejmě překvapená z mé přítulnosti – se odtahuje a říká: ,,Pojďte za mnou.‘‘

Pajdám za ní a noha se probouzí k bolesti.

,,Zapomněl jsem si hůl.‘‘

,,Co říkáte?‘‘ otáčí se na mě Mahlerová.

Vážně jsem to řekl nahlas?

,,Nic nic, jen si opakuji fakta.‘‘

Můj mozek má ještě půlnoc – nebylo to jen osvětlením venku – všechno je pořád šedé a teď se to zase začíná halit do mlhy. Příšerně mě bolí oči. Zastavujeme se v prostorné kuchyni a hodiny na stěně ukazují dvacet minut po půlnoci. Mahlerová přechází ke dřezu.

,,Tady jsem stála a připravovala Jakubovi mléko…,‘‘ zavírá oči a chvíli si dává pauzu, nádech-výdech, otevírá oči: ,,Zadrnčel mi mobil,‘‘ otáčí se k pracovní desce za ní a bere do rukou telefon, ,,byla tam esemeska – otevřela jsem ji a bylo tam tohle…‘‘ podává mi telefon.

Je tam napsáno jen: MATE MAIL.

,,Nechala jsem to na potom a šla nahoru dát malýmu najíst.‘‘

,,Ten tam ale nebyl,‘‘ předpokládám.

,,Ano. Nebyl.‘‘

,,Napřed mi, prosím, ukažte ten mail.‘‘

Přecházíme do místnosti, kterou bych nazval pracovnou nebo knihovnou – nebo obojí. Na mahagonovém stole (který vidím mnohem tmavší, než ve skutečnosti je) leží úzký notebook šedé (nebo bílé) barvy. Barbora Mahlerová mi ukazuje mail: písmena se mi rozmazávají a přeskupují, ale stručně se dočítám o únosu, výkupném a hrozbě smrtí malého Jakuba v případě zavolání policie. Chtějí za něj půl miliónu!

,,Takže,‘‘ shrnuji, ,,dostala jste zprávu, šla nahoru do patra s mlíkem a malej tam nebyl – je to tak?‘‘

,,Ano. Pak jsem ho všude hledala.‘‘

,,Kolik mu je?‘‘

,,Deset měsíců.‘‘

,,Chodí?‘‘ (O dětech toho moc nevím.)

,,Sám ještě ne. Leze.‘‘

,,Co bylo pak?‘‘

,,Pak jsem volala manželovi.‘‘

,,Ten je na tom imp-, ehm, školení?‘‘

,,Ano.‘‘

,,Co říkal?‘‘

,,Ať se uklidním a že malej někde musí být. Pak řekl, že se hned rozjede domů…‘‘ mračí se, zamýšlí se, ,,a pak řekl něco, po čem jsem si vzpomněla na tu esemesku.‘‘

,,Co to bylo?‘‘

,,Nevím.‘‘

,,Zkuste si vzpomenout.‘‘

,,Já vážně nevím!‘‘ natahuje Mahlerová zase k pláči. ,,Je to tak důležitý?‘‘

,,To ještě nevím… Ukážete mi ten pokoj, kde váš malej spává?‘‘

,,Jistě,‘‘ otírá si Mahlerová slzy.

Odcházíme z pracovny-knihovny, přecházíme chodbu plnou rodinných fotografií, až strnu před svou velkou výzvou – velkým (snad nekonečným) schodištěm. Vstupujeme na první schod a já se ptám: ,,Co to číslo – ze kterýho vám přišla zpráva?‘‘

,,Zkoušela jsem na něj volat – dlouho to nikdo nezvedal – zkoušela jsem na něj volat několikrát a pokaždé to, po dlouhém vyzvánění, zvedl někdo jiný.‘‘

,,Ukažte mi to číslo ještě jednou, prosím.‘‘

Mahlerová vyndává mobil z kapsy domácích tepláků, nachází textovku a ukazuje mi číslo – já se na něj dívám a konstatuji: ,,Telefonní budka.‘‘

Jsme asi v polovině toho proklatého schodiště, bolest v koleni mne probouzí i ničí, a tak mezi zaťatými zuby cedím: ,,Kdy by tu měl být váš manžel?‘‘

,,Když pojede po dálnici, mělo by mu to trvat maximálně dvě hodiny.‘‘

,,Kdy vyrazil?‘‘

,,Asi před hodinou.‘‘

Schody jsou zdolány a my konečně staneme před vchodem do dětského pokoje. Udýchaně vstupuji do rozsvícené místnosti plné plyšáků, hraček a jedné postýlky. Belhám se k ní.

,,Tak tady byl, když jste ho viděla naposledy?‘‘

,,Ano,‘‘ praví Mahlerová tlumeně a váhá vstoupit do pokojíčku svého syna.

,,To okno bylo otevřený, když jste sem vstoupila s lahví toho mlíka?‘‘

,,Ano. Větrám celý den – jsou teď ta vedra. Zavírám to až potom, co Jakub usne,‘‘ říká Mahlerová a zůstává stát mezi futry s rukama překříženýma na prsou.

Otevírám okno úplně dokořán a vyhlížím na zahradu. Okno je dost vysoko. Můj zrak spočívá na jedné staré známé a zase se mi vybavuje film Jakubův žebřík.

,,Paní Mahlerová, budu potřebovat vaši asistenci. Potřebuju, abyste šla dolů, vyšla z domu, šla dozadu – do zahrady, vzala žebřík a přistavila ho pod tohle okno.‘‘

Mahlerová vypadá překvapeně.

,,Ale já nevím, kde máme žebřík.‘‘

,,Je u plotu – za tou největší jabloní.‘‘ (Jistě, že ta stará známá byla ona jabloň.)

Mahlerová vypadá ještě překvapeněji.

,,A neměl by někdo být dole u počítače? V tom mailu přece bylo, že se nám zase ozvou s dalšími instrukcemi.‘‘

,,Než pošlou mail, pošlou napřed zprávu.‘‘

,,Jste si jistý?‘‘

,,Ano,‘‘ říkám a nejsem si tím vůbec jistý.

,,Tak dobře…‘‘

Mahlerová odchází, já si prohlížím podlahu pokoje – chvíli se mi zdá, jako bych na šedém koberci viděl černé fleky, ale po přikleknutí zjišťuji, že jsem měl jen mžitky. Koleno mi nedovoluje vstát. Pomáhám si zapřením o dětskou motorku a posléze postýlku… Jsem na nohou a pajdám se z pokoje – přímo naproti jsou dveře a za nimi ložnice, kde mne Mahlerová s Karlofem nevědomky poučovali o možnostech ohebnosti lidského těla – zahýbám vpravo, nacházím koupelnu, kde si oplachuji obličej, polykám a zapíjím Oxycontin z kohoutku a s o něco lepším pocitem pajdám zpět do pokoje. Vykukuji na zahradu: Barbora Mahlerová zrovna šteluje žebřík pod okno.

,,To je ono! Doleva. Vejš, vejš! Ale né!‘‘ (Trochu ji naviguju.)

Žebřík opakovaně padá na zem a nebohá Barbora vydává únavné, beznadějné vzdechy. (A to jsem myslel, že jí fyzická námaha nevadí…) Až na čtvrtý pokus je žebřík úspěšně přistaven pod okno dětského pokojíku.

,,Tak ne,‘‘ konstatuji, ,,žebříkem se sem nedostali – je to moc vysoko. Můžete ho dát zase dolů.‘‘

Mahlerová se beze slov chápe žebříku, náhle se zaráží, odstupuje, hbitým pohybem sahá do kapsy tepláků a vytahuje mobil.

,,Děje se něco?‘‘ ptám se z okna.

,,Přišla mi esemeska…‘‘

,,Od koho?‘‘

,,Od manžela?‘‘

,,Co vám píše?‘‘

Mahlerová je hezkou chvíli zticha. ,,Pokazilo se mu auto,‘‘ říká nakonec.

,,Pokaz-… pojďte sem rychle, prosím,‘‘ žádám ji.

Mahlerová, zachmuřeně sledující mobil, který drží před sebou –jako by si jím svítila na cestu, odchází ze své zahrady. Původně jsem jí chtěl dát ještě pár úkolů (zkontrolovat sklepní okna a okna v přízemí), ale tohle spěchá: ,,Zavolejte mu!‘‘

,,Prosím?‘‘ diví se Mahlerová, která je tak pohroužená do svého přemýšlení, že si neuvědomila, že právě vstoupila do pokoje svého syna.

,,Zavolejte manželovi! Teď! Hned!‘‘

Mahlerová se chvíli vzpamatovává. ,,Dobře.‘‘

,,Dejte to na hlasitý odposlech!‘‘ (Ten Oxycontin mne trochu probral.)

,,Dobře.‘‘

Telefon dlouho vyzvání. Tůtání se zdá být nekonečné. Dívám se na display: Jakub, telefonní číslo – vytáčím…Až po třech čtyřech minutách to bere velmi rozrušený hlas: ,,Ano, lásko?‘‘ (Je to Mahler.)

Mahler do telefonu pláče, dělá velké pauzy, mezi vzlyky otálí s odpověďmi a působí ještě rozrušeněji než jeho žena. Ptá se na mě.

,,Jsem tady,‘‘ hlásím se.

,,Můžete si to vzít jenom vy, detektive?‘‘ táže se Mahler.

,,Jistě.‘‘

Mahlerová s nechápavým výrazem vypíná ,,reproduktor‘‘ a podává mi svůj telefon. Přikládám si mobil k uchu a bedlivě naslouchám: Mahler mne znovu přesvědčuje, abych nevolal policii. Souhlasím. Dále mi sděluje, kde že v jeho domě najdu ten požadovaný půlmilión. Dobrou půlminutu je ticho, jen těžce dýchá. Nakonec si znovu žádá k telefonu svou ženu, soukromě. Barbora Mahlerová ode mne přebírá telefon a já se pravou stranou své líce tisknu k její levé líci, a své pravé ucho tisknu k nedisplayové straně jejího mobilu – naslouchám tomu soukromému hovoru: neříkají si nic zásadního, jen se přesvědčují, že bude všechno zase v pořádku, vyjadřují si lásku – bla, bla, bla, loučí se s pláčem.

Uplakaná Barborka se chvíli uklidňuje, vytahuje z kapsy tepláků kapesník, smrká do něj a schovává ho zpět do kapsy.

,,Co vám říkal?‘‘ ptá se mě.

,,Kde že u vás najdu ty peníze,‘‘ přiznávám jí bez mučení a čekám, jak bude reagovat.

,,Cože? Tady v domě?‘‘ (Očekávaná reakce.)

,,Ano.‘‘

,,Já myslela, že je vyzvedneme v bance, nebo…‘‘

,,Máte tu někde velkou sekeru nebo palici?‘‘

,,Proboha! Na co?‘‘

,,Na ty peníze – jsou v jeho pracovně – je zamčená a klíče má váš manžel u sebe – potřebuju se tam nějak dostat.‘‘

,,Sekera by měla být dole…ve sklepě…‘‘ přemýšlí Mahlerová.

,,Když už tam budete – zkontrolujte, prosím, okna – jestli nejsou rozbitá nebo tak.‘‘

,,Dobře. Ukážu vám, kde je ta pracovna.‘‘

,,Děkuji.‘‘

Opouštíme pokoj malého Jakuba, zahýbáme vpravo, za koupelnou zase vlevo, procházíme kolem velkého schodiště (díky Bohu z něj nesestupujeme), znovu zahýbáme vlevo a dostáváme se na další chodbu: troje dveře – Mahlerová mne směruje před jedny velké a staré.

,,Ty jsou původní?‘‘

,,Ano, jsou. Jdu pro tu sekeru.‘‘

,,Jste moc laskavá.‘‘

,,Nechcete něco na tu vaši nohu? Všimla jsem si, že kulháte…‘‘

,,To brzo.‘‘

,,Promiňte – jsem teď dost mimo.‘‘

,,Chápu. Můžete mi přinést něco k pití?‘‘

Mahlerová přikyvuje, odchází a (podle ,,klapotu‘‘ jejích pantoflů) schází ze schodů.

Upřímně: na hovoru s Mahlerem mi něco nesedělo: Auta – jo, v pozadí jich pár slyšet bylo, ale jestli se mu auto rozbilo na dálnici – nemělo by jich být slyšet podstatně víc? Je sice noc, ale je přece na dálnici! – těch aut by mělo být slyšet víc a měly by být slyšet hlasitěji (profrčovaly mu přece přímo za zády!)…

Já vím, že jsem slíbil, že nebudu volat policii, ale já… občas lžu.

,,Zdravím vás, detektive,‘‘ zdraví mne poměrně čilý hlas poručíka Vondráčka.

,,Poručíku, jak se máte? Jak to že nespíte?‘‘ ptám se a snažím se znít, pokud možno, přátelsky.

,,Chystám se. Dávali Nekonečný příběh, já ho zmeškal, tak jsem si ho stáhnul a teď na něj koukám.‘‘

,,Něco od vás potřebuju…‘‘

,,Co to bude, detektive?‘‘

,,Budu potřebovat vystopovat GPS jednoho telefonu.‘‘

,,Detektive…moc rád bych vám pomohl a ještě raději bych s vámi zase na něčem dělal, ale víte, že…‘‘

,,Jó jo, vím. Poručíku,‘‘ loudím ze sebe něco sentimentu a nostalgie, ,,pamatujete, jak jste byl nemocný? Měl jste horečku, já vám chtěl vyměnit obklad a vy jste mi chtěl sát prs?‘‘

,,Jó jo, v tom hotelu – to bylo bláznivý!‘‘ směje se poručík do telefonu.

,,Nebo jak jste se chtěl oženit s pornohvězdou a já vám to vymluvil…‘‘

,,Hmmm…‘‘

,,Poručíku, žádám vás jako přítele… Potřebuju jen vědět, kde se za posledních pár hodin pohyboval něčí mobil. Jde tu o čas a o život.‘‘

Vondráček na druhém konci aparátu ztěžka dýchá. ,,Udělám to pro vás, detektive.‘‘

,,Budu vám moc zavázán.‘‘

,,Diktujte mi to číslo. A komu patří.‘‘

,,Patří Jakubu Mahlerovi a je to sedm tři šest…‘‘ (Jak jsem tak dlouze koukal na vyzvánějící display mobilu Barbory Mahlerové, zapamatoval jsem si číslo jejího manžela, který tolik váhal s přijmutím toho telefonátu.)

,,Bude to chvíli trvat, ale až to bude, zavolám vám. Stačí vám tedy jen pohyb za posledních pár hodin?‘‘

,,Poslední půlden, dejme tomu.‘‘

,,Dobře.‘‘

,,Zatím se mějte, poručíku. A pozor na Nicotu!‘‘

,,Není to skutečnost, detektive – je to jen…‘‘

,,Já vím, já vím. Tak zatím.‘‘

O pár okamžiků později sedím za Mahlerovým stolem, v jeho pracovně a zapínám jeho (nezaheslovaný) notebook. Mahlerová přichází se sekerou. S tázavým pohledem vchází do pracovny.

,,Jak jste se sem dostal?‘‘ ptá se a prohlíží si původní, znehodnocené dveře.

,,Vykopl jsem je,‘‘ lžu a mnu si nohu pod stolem. (K upřímné odpovědi se dostanu později…)

Mahlerová opírá sekeru topůrkem o skříň v rohu.

,,Už jste našel ty peníze?‘‘

,,Za moment jdu na to. Asi vás zajímá, proč váš manžel schovává tolik peněz ve své pracovně…‘‘

,,Ani ne. Třeba jen nevěří bankám,‘‘ praví Mahlerová.

Překvapuje mě důvěra, kterou chová ke svému impotentnímu manželovi.

,,Máte pro mě to pití?‘‘

Chytá se za hlavu. ,,Zapomněla jsem.‘‘

,,Co kdybyste nám dvěma šla udělat kávu? Jistě ji budeme oba potřebovat.‘‘

,,Dobře.‘‘

,,Nespěchejte,‘‘ říkám jejím odcházejícím zádům.

V počítači Jakuba Mahlera, přesněji v dokumentech – ve složce Fota, nacházím několik před-impotentních fotek jeho ženy. Konečně vidím, co na ní ti floutci vidí. Pár sólových fotografií, které bych zařadil do kategorie explicitní nahota, si posílám na svůj mail…

Vstávám z rozvrzané židle a rozhlížím se po pracovně: nábytek je tu (na rozdíl od vybavení zbytku domu) starý, ne starožitný, ale starý. Chvilku se nad tím pozastavuji – vyjma počítače to vypadá, jako by se Mahler chtěl – pokaždé, když přijde do své pracovny – jako kouzlem ocitnout v družstevním bytě své babičky v roce sedmdesát dva. Beru do rukou sekeru, máchám s ní za hlavou a vybavuji si při tom slavnou scénu s Jackem Nicholsonem ve filmu Osvícení.

,,Kůzlátka, kůzlátka…‘‘ přeříkávám část Jackova textu a zasazuji skříni první úder.

Hlava sekery mizí v šatní skříni. Nedaří se mi ji vyjmout. Zkouším hrubé násilí a trochu se mi při tom zvedá žaludek – měl bych opravdu něco sníst… Sekera je vyňata a já znovu a znovu biju tu skříň. Oblast zámku je dobitá – skříň se za doprovodu hlasitého vrzání sama otevírá. Pokládám sekeru na zem, bolestivě poklekám a opravdu: ve skříni nacházím malou, černou tašku (ne o mnoho větší než moje elegantní, zaručeně pánská! kabela) a v ní páčidlo – přesně jak mi řekl Mahler do telefonu.

Tomuhle se, pokud vím, říká vytrhávání parket: páčím neudržované parkety z jejich původních poloh a už pod prvním kusem se mi zjevuje Mahlerova náhražka za petex – bankovky. Vytrhávám celou oblast za psacím stolem – začínám u zdi pod oknem, pokračuji směrem do místnosti a končím, až když se přestanou objevovat bankovky. Sbírám peníze a skoro z poloviny této místnosti na mne zírá holý beton.

Slušné štůsky rovnám na stole do několika úhledných cihliček a myslím při tom na Mahlerovy špinavé montérky a nehty, kterých jsem si dnes – vlastně už včera všiml v kavárně. A to žluté bělmo! Pokouším se dostat do zamčeného šuplíku pracovního stolu – též sekerou. Po pár úderech jsem úspěšný a v šuplíku nacházím, co potřebuji: výpisy z účtů. Od těch starších až po ty aktuální se na listech pohybují částky hodné dobrého a pracovitého zedníka. Zmínka o statisících: žádná. Přepočítávám peníze – dělá to něco přes půl miliónu – a pak je zase zálibně rovnám do štůsků.

Věděli únosci, že má Mahler právě něco okolo půl miliónu?

Pokud ano, jak se tuhle informaci dozvěděli? To, že má peníze, mohli odhadnout podle toho, čím si vozí zadek, kde bydlí a kdo tam bydlí s ním (zase koukám na ty explicitní fotky) – sledoval ho někdo? Vytipoval si ho? Nebo ho zná?

Je Mahler majitel stavební firmy, nebo jen její zaměstnanec?

Pokud ano (je jen zedník), kde vzal na tenhle majetek? Odkud přišly všechny ty peníze?

Pije Mahler tak moc, (že mu odešla játra), aby zmírnil napětí coby majitel firmy s velkou zodpovědností, a následkem pití…jaksi… vyměkl. Nebo pije tak moc, protože impotentní už byl, a aby zmírnil bolest navíc, protože mu Karlof ,,musí‘‘ uspokojovat jeho náruživou ženu?

Z úvah mne vytrhuje The Trooper od Iron Maiden. Zvedám to.

,,Poručíku?‘‘

,,Detektive, mám to pro vás.‘‘

,,Valte to na mě!‘‘

,,Mobilní telefonní číslo, co jste mi říkal, se včera pohybovalo celkem hodně.‘‘

,,Zajímá mě spíš, kde se zdržovalo.‘‘

,,Zdržovalo se na dvou místech…‘‘

Ve sto padesát kilometrů vzdáleném městě? (školení) A na dálnici? (porucha)

Poručík mi hlásí adresu ve městě – ve stejném, ve kterém se nyní nacházím i já, a mně se vybavují prosklené otevírající se dveře.

,,Jak dlouho tam byl?‘‘

,,Skoro sedm hodin – od ňákých čtyř odpoledne až skoro do jedenácti.‘‘

,,Jste si jistý?‘‘ (Něco mi nehraje.)

,,Jó jo, jsem, detektive.‘‘

,,Kam se přesunul potom?‘‘

,,Pak se přesunul na okraj města.‘‘

,,Kde to přesně je?‘‘

Poručík Vondráček mi adresu diktuje. Neznám to místo.

,,A kde je teď?‘‘

,,Pořád na té poslední adrese– na okraji tohohle města.‘‘

Takže přece jenom žádná dálnice!

,,Děkuju vám, poručíku.‘‘

,,Za málo.‘‘

,,Proč zníte tak smutně?‘‘

,,Artex právě zahynul v bažinách smutků.‘‘

,,Ach tak. To je mi líto.‘‘

,,Na rozdíl od něj to přežiju, detektive.‘‘

,,Pozdravujte ode mě tu velkou želvu.‘‘

,,Určitě.‘‘

Loučíme se.

Takže Mahler byl u Karlofa! Předpokládal jsem, že po tom našem sezení v kavárně půjde Mahler za Karlofem a řekne mu, že ta trojúhelníková habaďůra (o vrcholech Karlof – Mahlerová – Mahler) končí. Ale podle Vondráčka byl Mahler u Karlofa v době, kdy jsem tam byl i já sám! Něco tu opravdu nehraje. Sedm hodin? Co tam dělal tak dlouho? Co je to za místo? To, kde se nachází teď. A pořád mi nejde do hlavy, proč si mne Mahler najal, abych obstaral důkazy o něčem, o čem věděl. Možná chtěl před rozvodovým právníkem vypadat, jakože o tom neví – nebo já nevím proč…

Oči mě bolí, hlava mi třeští, žaludek se mi zvedá a všechno okolo zase šedne – Zolpinox vrací druhý úder. Na chvíli zavírám oči.

,,Je to jen příběh!‘‘ křičí Bastian. ,,Je to jen příběh!‘‘

,,Ne že by na tom záleželo…‘‘ říká Morlor, ,,ale ano.‘‘

Zvedám hlavu ze stolu. Něco mne probudilo…BOLEST v noze. Odlepuji dvoutisícovku ze svých uslintaných úst a pokládám ji zpět na štůsek bankovek. Sahám do kabely (kterou mám stále při sobě)a vytahuji z ní placatku. Beru z kapsy dva Oxycontiny, dávám si je do pusy a zapíjím je whiskou z placatky. Bolest po chvíli povoluje, ospalost ZESILUJE.

,,Mahler…,‘‘říkám si pro sebe.

Proč setrvával v takovém manželství? Předstíral i před svou ženou, že je majitel stavební firmy? Nebo jím skutečně je? Třeba ho vyplácejí v hotovosti bez převodů na účet.

,,Blbost!‘‘

Pokud je jen zedník nebo dělník – kdo by tohle dělal? Sprchoval se po šichtě. Pečlivě si čistil nehty, popřípadě krémoval ruce… Moment! Tyhle otázky jsem si už pokládal, některé jsem i zodpověděl…

,,Nebo ne?‘‘

Mnu si bolavé oči.

,,Kdo tě drží v šachu? Tvoje žena? Nebo Karlof?‘‘

Zvedám se ze židle a jdu k rozsekané skříni.

,,Nebo držíš v šachu ty je?‘‘

Opravdu si povídám sám se sebou?

Ve skříni nacházím černé oblečení, včetně lyžařské kukly, v černém batůžku černé kožené rukavice, malá ruční vrtačka…

,,Poslyš Edie, kde jsi na tohle všechno vzal?‘‘ ptal jsem se včera večer Karlofa.

,,Dělám bezpečáka.‘‘

,,To si jako vyděláš padesát táců měsíčně?‘‘

,,Někdy i víc. Jsem pracovitej a hlavně dobrej…‘‘

Oni spolu kradli! Takhle se jak Karlof tak Mahler doslali k penězům! Proto Karlof věděl, kolik peněz u sebe Mahler má. Karlof je tedy ten únosce? Ale ten musí ještě teď vyspávat mojí dávku séra pravdy… Zase se dostávám k tématu impotence.

,,Mahler!‘‘

,,Co, prosím?‘‘ ptá se Barbora Mahlerová přicházející z chodby do pracovny.

Tác s dvěma kávami a malou lahví pokládá na stůl.

,,Dáte si do kávy cukr?‘‘ ptá se mě.

,,Určitě. Dvě kostky, prosím.‘‘

,,Tady jsem vám přinesla vodu.‘‘

,,Děkuji.‘‘

Přebírám vodu a polovina tekutiny mizí v mém hrdle. Tiše si říhám, pohlížím na Mahlerovou: vypadá o moc klidněji než před pár minutami. Uvědomuji si, koho mi tolik připomínala, když mi uslzená přišla otevřít velké vchodové dveře: mojí bývalou, zesnulou ženu – přesně takhle vypadala, když jsem doma pil a běsnil. Dělničil jsem tehdy po fabrikách a byl jsem velmi nešťastný, frustrovaný a často velmi, velmi nasraný. Najednou cítím s Mahlerem určitý druh sounáležitosti (moje žena mě taky podváděla, taky po mně chtěla dítě, ale já chtěl být detektivem). Přistupuji blíže k Mahlerové a až teď si všímám, že je skoro o hlavu vyšší než já. I přesto je její pohled trochu tázavý a trochu víc vyděšený.

,,Musí mezi nimi něco být…,‘‘ nadhazuji jakože zamyšleně.

,,Mezi kým?‘‘

,,Mezi vaším manželem a Karlofem. Nikdy vám Karlof nic neřekl?‘‘

,,Proč by mi měl něco říkat? Teda – ani ho neznám. Kdo to je?‘‘

,,Ale noták – vím, že vás pigloval.‘‘

,,Vy sprosťáku!‘‘

,,Zato vy jste madona.‘‘

Barbora svírá rty a vraždí mě hnědýma očima.

,,Pomozte mi – v jejich vztahu musí být něco víc…Oba si žijou nad svoje možnosti.‘‘

,,Jak to myslíte?‘‘

,,Co myslíte, že dělá váš manžel?‘‘

,,Vlastní stavební firmu.‘‘

,,Hm… Viděla jste někdy jeho výpisy z účtů?‘‘

,,Ne.‘‘

(A viděla někdy jeho ruce?)

,,Co jste to za manželku?‘‘

,,Věřím mu.‘‘

,,Ale on vám asi ne. Kdyby vám věřil, proč by vám zatajoval, že má doma pod parketami půl milionu? Co myslíte, že to je? Dědictví? Výhra v loterii?‘‘

,,Nevím. Snad peníze z obchodů. Já nevím!‘‘

,,Dejme tomu, že právě teď vašemu manželovi moc nevěřím…‘‘

,,Cože?‘‘

,,Nebyl na žádném školení a nepokazilo se mu auto.‘‘

Barbora Mahlerová na mne hledí s otevřenými ústy.

,,Jak to víte? Snad se mi nesnažíte naznačit, že unesl svoje vlastní dítě?!‘‘

,,On se chce vyplatit – z tohohle nesmyslnýho soužití.‘‘

,,Vlastními penězi?‘‘

,,Chce se vyplatit, vzít si, co je jeho a vás ještě potrápit.‘‘

,,Proč by to dělal?‘‘

,,Protože to není jeho dítě!‘‘

,,Co to plácáte!?‘‘

,,Karlof mi prozradil, že váš poměr trvá už nějakou dobu. Jak je to dlouho?‘‘

,,Něco přes rok.‘‘

,,Jak dlouho je váš manžel impotentní?‘‘

,,Jak to všechno víte?‘‘

,,Na něco jsem se vás ptal!‘‘

,,Nevím! Pár měsíců? Rok?‘‘

,,To dítě…‘‘

,,Je jeho!‘‘

,,Víte to jistě? Začal váš vztah s Karlofem dřív, než začal být váš muž impotentní?‘‘

,,Já nevím!‘‘

,,Soustřeďte se!‘‘

,,Ano.‘‘

,,Víte to jistě?‘‘

,,Ano. Začalo to dřív.‘‘

,,Oni spolu kradou,‘‘ oznamuji Mahlerové

,,Cože?! Ale Jakub… a… Edward… to by… ne… Ale Jakub je jeho!‘‘

,,Karlofa?‘‘

,,Jak… Mahlera!‘‘

Mahlerová má zase oči plné slz a já tak nějak už nikomu nevěřím. Mahlerová se zaráží, sahá do kapsy tepláků a vytahuje mobil.

,,Zpráva?‘‘ ptám se.

Přikyvuje a ukazuje mi display mobilu:

MATE MAIL. (Číslo je zase jiné – jiná telefonní budka.)

Chtěl jsem jí ještě prezentovat zlodějské vybavení jejího manžela a mít pár průpovídek ohledně cizoložství, ale místo toho si dávám doušek kávy a následuji náruživou Barboru do pracovny-knihovny.

,,Ani jednou se na ty peníze nepodívala…,‘‘ přemýšlím nahlas, aniž bych si to uvědomoval.

Mahlerová se na mne otáčí se zdviženým obočím.

,,Nic nic, jen si opakuji fakta.‘‘

Mahlerová zdolává schody jako dravá (náruživá) šelma spěchající za svým mládětem. Já jsem o něco rozvážnější.

,,Kde je Falco, když ho potřebuju?!‘‘

Mahlerová se na mne pod schody znovu otáčí.

,,Ten lítací pes z Nekonečnýho příběhu,‘‘ vysvětluji.

Mahlerová vydává jen nezřetelný hles a mizí mi za rohem.

Belhám se, skučím a opakuji si Bastianovu mantru o neskutečnosti a příběhu. Pod schody se mi začíná motat hlava. Silně. Chytám se zdi, abych neupadl. Náhle se sunu dolů. Sedám si na poslední schod a nekontrolovatelně se kolíbám dopředu a dozadu. Mám v hlavě hrozný tlak, celý se klepu, a i když sedím, bojím se, že upadnu. Oběma dlaněmi se opírám o schod a snažím se nějak vyrovnat. Motám se, ztěžka dýchám…nemůžu to zastavit!

,,Já umřu… Do prdele, já umřu!‘‘

Z pracovny se ozývá ohlušující křik. Je to Mahlerová. Křičí, naříká a volá na mne.

,,Nemůžu…,‘‘ říkám si pro sebe tiše. ,,Nemůžu.‘‘

Ten nářek a následné vzlyky mi pronikají do hlavy – ta jako by mi měla vybuchnout. Všechno je šedé, točí se a já si vybavuji pár scén z filmu Scanners.

,,Ten nebyl dobrej,‘‘ hodnotím si pro sebe. Dýchám s otevřenou pusou, oči vytřeštěné. Opravdu se bolím, že umírám.

,,Špatný, špatný…‘‘

Mahlerová mne volá – znovu a znovu.

Tak vstávej, starouši! (Už nejsem schopný mluvit ani polohlasně.)

Zvedám se: nohy se mi podlamují, jsem jako na kolotoči – padám zpět a narážím zadkem o hranu druhého schodu. Rozesmává mě to. Naražená kostrč mi připomíná, že jsem ještě naživu.

Vstávej!

Nářek z pracovny se vzdaluje, chvílemi všechno úplně černá – jako by se mi vypínal sluch i zrak. Čekám, až mi zase naskočí šedá a Barbořin pláč zesílí.

,,Vstávej!‘‘

Opíraje se o zeď šplhám se do výšin, kde jako by vzduch ještě více prořídnul. Dýchám zhluboka a těžce. Nohy jsou jako z gumy – musím vynaložit obrovské soustředění a úsilí, abych udělal jeden jediný krok.

,,Běž, ty pitomče!‘‘

Zem mne přitahuje nebývalou silou. Po chvíli jsem na chodbě s fotografiemi a od té námahy mne bolí lýtka a stehna. Gumové nohy napínám silou vůle tak, až dostávám křeče. Ramenem na zdi se sunu k cílové místnosti. Shazuji pár obrázků.

,,Jsem tu.‘‘

Vstupuji to místnosti osvětlené jen jednou lampičkou na stole a druhou větší lampou vedle koženého křesla. Mahlerová sedí za stolem, hledí na obrazovku počítače a rukou před ústy tlumí svoje vzlyky. Sunu se k nasvícenému křeslu pod velkou knihovnou. Padám do toho kusu nábytku potaženého pravou kůží a vydýchávám se.

,,Co tam píšou?‘‘ ptám se.

,,Pojďte sem, prosím…,‘‘ říká Mahlerová plačtivě.

,,Nemůžu.‘‘

,,Je vám něco?‘‘

,,Ne. Jen se tu kochám vaší sbírkou knih Williama Goata.‘‘

,,Vy žertujete?‘‘ slyším v jejím hlase náznak dotčenosti a hněvu.

Nejsem schopen pozvednout zrak. Hledím na svoje nohy, které mi ochromují křeče. Dlaněmi si třu stehna a uvědomuji si, že mne křeče v obou nohou přiměly zapomenout na osamocenou bolest v pravém koleni.

,,Promiňte. Udělalo se mi nějak nevolno. Můžete mi přečíst, co je v tom mailu?‘‘

Obrys postavy Barbory Mahlerové vstává ze židle, mizí ve tmě a zjevuje se znovu až ve světle lampy. Zvedám k ní zrak: má obličej mé bývalé ženy.

,,Co se s tebou děje?‘‘ ptá se mě má žena.

,,Dneska mě ty děvky chtěly zničit, zlato.‘‘

,,Jsi udřenej?‘‘

,,Mám dost. Ale jednou všem rozpářu prdel až mezi lopatky. Jednou se ze mě všichni poserou do vejšky!‘‘

Dostávám facku. Probírám se. Mahlerová říká: ,,Píšou, že máme koupit menu ve fastfoodu, vyndat jídlo z pytlíku a dát do něj ty peníze. Peníze máme dát do odpadkového koše v uličce.‘‘

,,Kde je ten koš?‘‘

,,Neznám to tam. Budu se muset podívat do Google map.‘‘

,,Taky se tam na jednu adresu podívám… V kolik to tam chtějí mít?‘‘

,,Nejdéle v půl páté.‘‘

,,Kolik máme?‘‘

,,Něco málo před třetí.‘‘

,,Tak to máme ještě čas. To je všechno, co se tam píše?‘‘

,,Ano, ale…‘‘ Mahlerovou přerušuje pláč. ,,Je tam ještě záznam…‘‘

,,Jakej záznam?‘‘

,,Malýho!‘‘

,,Můžete mi sem podat ten počítač, prosím?‘‘

,,Dobře.‘‘

Mahlerová si utírá slzy hřbetem ruky a cestou ke stolu dvakrát smrká do látkového kapesníku. Třesoucíma se rukama přináší laptop a pokládá mi ho na stehna. Mail je otevřený a já se snažím otevřít i jeho přílohu pohybem ukazováku po touchpadu. Nejde to – moje ruce se třesou až příliš.

,,Můžete to, prosím, otevřít?‘‘

Barbora Mahlerová otevírá přílohu mailu, přikládá si ruku k ústům a otáčí se zády – nechce se na dívat znovu.

Přehrávač spouští video: (Podle očekávání) je na něm mimino – snímané z detailu – od poloviny tělíčka výš. Leží na zádech, ve světle béžové čepičce na hlavě, přikryté bledě modrou dečkou. Koulí své tmavé až černé oči (vypadají mimozemsky, napadá mě) a je klidné a tiché. Všímám si, že je nejspíš připoutané v dětské sedačce – záznam není moc kvalitní, a tak nerozeznám ani barvu sedačky, jen ve vizuálním černo-šedém šumu rozeznávám několik geometrických tvarů.

,,Jak vypadá vaše dětská sedačka do auta?‘‘ ptám se odvrácené Mahlerové.

,,Máme dvě. Ta moje je…‘‘

,,Jak vypadá sedačka, kterou má v autě váš manžel?‘‘

,,Je tmavě hnědá…,‘‘ rozpomíná se, ,,jsou na ní trojúhelníčky a…‘‘

,,To mi stačí. Děkuju.‘‘

Záznam trvá jen dvacet jedna vteřin. Pouštím si ho ještě jednou.

,,Promiňte,‘‘ omlouvá se Mahlerová a odchází z místnosti.

V pravém okraji videa je vidět zem, dost možná zemina – hlína či něco podobného. A rez – jako by ta sedačka byla položena na něčem kovovém a rezavém, posypaném hlínou.

Křeč v nohách zase otupuje moji pozornost. Hlava se mi točí v přívalech menších a větších otáček. Při těch větších musím odvracet zrak od záznamu a zadívat se do tmy.

Hledím do tmy pracovny a něco zaujímá můj sluch. Je to hlas ze záznamu. Zesiluji zvuk videa a poslouchám: v pozadí je slyšet ten zvláštní, noční šum města (je to točeno venku), občas projede auto…, všem známé (a někomu zdající se roztomilé) zvuky vydávané miminem, jeho lehké uchechtnutí… a hlas – nezřetelná slova v devatenácté vteřině videa.

Zesiluji zvuk notebooku na maximum a posouvám video rovnou na sedmnáctou vteřinu: šum a hlas vyslovující dvě slova, která nyní rozeznávám. Ten hlas velice tiše říká ,,to stačí‘‘ a po krátkém momentu záznam končí. Pouštím si to ještě párkrát – nakřáplý hlas se mi zdá být: ,,Ženská, to mluví ženská!‘‘

Odkládám notebook, těžce vstávám z koženého křesla a pak si pomalu lehám na zem. Rovnám si záda, s rukama na prsou zaujímám pozici ,,faraón‘‘ a najednou se mi tak nějak nic nechce: nechci přemýšlet, nechci vstát, nechci řešit případ, nechci tu být… Jsem hrozně unavený. Zavírám oči a i pod víčky se svět nesnesitelně točí – zase je otevírám a cítím se, jako bych o vlásek unikl smrti. Jsem tak slabý… Do místnosti vchází Mahlerová a spěšně ke mně pokleká.

,,Je vám něco?!‘‘ leká se.

,,Musíme si vyměnit čísla,‘‘ říkám jí.

,,Dobře. Ale proč?‘‘

,,Každej pojedeme jinam a musíme být v kontaktu.‘‘

,,Vy se mnou nepojedete předat ty peníze?‘‘

,,Ne. Nepojedu.‘‘

,,A kam pojedete?‘‘

,,Pojedu pro vašeho syna.‘‘

,,Kam?‘‘

,,Vezměte si notebook a podívejte se, kam máte jet předat ty peníze.‘‘

Barbora Mahlerová bere notebook z opěradla křesla a jde si s ním sednout za stůl.

Uvědomuji si, že jsem skoro celý den nekouřil. Jelikož bych se po prvním šluku asi pozvracel, nemám na cigarety chuť ani nyní. Moje plíce mi za tenhle případ ještě poděkují.

,,Tak už asi vím,‘‘ ozývá se Mahlerová za stolem.

,,Podívejte se, prosím, ještě na jednu adresu,‘‘ prosím ji.

Diktuji jí místo na konci města – to, které vím od Vondráčka.

,,Je to nějaké divadlo. Staré…‘‘

,,Jste si jistá?‘‘

,,Počkat – ta mapa není aktuální – to divadlo už tam není!‘‘

,,Co je tam?‘‘

,,Staveniště…‘‘

,,Nemá tam – náhodou – zakázku právě váš manžel?‘‘

Mahlerová se nadechuje. ,,Ano,‘‘ praví s výdechem. ,,Myslím, že ano.‘‘

Bolest v koleni se vrací. Doufám, že je to dobré znamení.

,,Myslíte, že to zvládnete?‘‘

,,Jsem v pořádku,‘‘ lžu.

,,Půjdu pro ty peníze.‘‘

,,Dobře.‘‘

Mahlerová vstává, prochází kolem mého těla a u otevřených dveří se zastavuje.

,,Počítal jste ty peníze?‘‘

,,Ano.‘‘

,,Kolik tam je?‘‘

Zamýšlím se… po chvíli říkám: ,,Přesně půl milionu.‘‘

Mačkám těch pár tisíc ve své brašně a sevření v hrudníku je intenzivnější.

,,Přinesete mi tu vodu?‘‘ ptám se.

,,Přinesu.‘‘

,,Děkuji.‘‘

Zůstávám sám v šedé mlze místnosti a je mi na zvracení.

Musím jí vrátit syna. Musím, jinak nestojím za nic.

Sedám si, zhluboka dýchám a po hlasitém říhnutí přichází malá úleva. Pod stolem si všímám několika černých lepících pásek na koberce.Znovu ulehám na zem, která je mi pohodlná jako nikdy.

Co když se mýlím?! Co když na tom staveništi nebude ani její manžel ani její syn?! Ovládá mne myšlenka, že jsem si některá fakta vymyslel, vybájil, vyfabuloval, vysnil. Jsem už tak mimo? Neviditelný psací stroj na stropě píše slova: Je to jen příběh. Dívám se do svého mobilu: volal jsem Vondráčkovi i on mě. Slova na stropě mizí. Beru si další prášek, zapíjím ho whiskou – tlumím bolest v noze.

,,Přišel další mail!‘‘ hlásí v poklusu Mahlerová a přebíhá za stůl k počítači.

Sedám si a nenápadně schovávám placatku do brašny. Mahlerová pokládá lahev s vodou na stůl, vedle ní štos bankovek a pak s uvolněnýma rukama dynamicky kliká myší.

,,Posílají mi odkaz na stránky,‘‘ překládá mi znění mailu. ,,Můžu na nich živě sledovat malýho!‘‘ zase natahuje k pláči.

,,Ne!‘‘ zarážím ji. ,,Neklikejte na ten odkaz! Teď musíte zůstat klidná – tohle by vás jen rozrušovalo.‘‘

Mahlerová na mne hledí, její obličej je ozářený světlem počítače a její oči jsou skelné a lesklé.

,,Laptop si můžete vzít s sebou. Podíváte se na ten odkaz, až předáte peníze.‘‘

Mahlerová s otevřenou pusou přejíždí pohledem po klávesnici, pak po desce stolu, pak po zemi a zase nazpět – nakonec opět spočívá pohledem na mém ubohém já, které doufá, že jedná dobře.

,,Píše se tam ještě něco?‘‘ ptám se.‘‘

,,Že po předání se dozvím, kde je Jakub?‘‘

,,Zase mailem?‘‘

,,To se tu nepíše. Asi.‘‘

,,Dobře,‘‘ říkám duchem nepřítomen. ,,Co takhle spravit o současné situaci vašeho manžela?‘‘

,,Zavolat mu?‘‘

Přikyvuji.

Mahlerová vytáčí na svém mobilu manžela a přikládá si mobil k uchu. Docela klidně se zvedám a pajdám se ke knihovně. Jakub Mahler to pořád nezvedá. Kompletní sbírka Trumena Capota, Albert Camus… Mahler pořád nic. Dumas, Dostojevskij…, Fante, Goethe,…Goat.

,,Asi právě řídí,‘‘ konstatuje Mahlerová. ,,Pošlu mu zprávu, ať se mi ozve, až bude moct.‘‘

,,Jistě. Vadilo by vám, kdybych se tu na chvíli natáhl? Jen se ve tmě a o samotě potřebuju nad něčím ještě zamyslet.‘‘

,,Dobře,‘‘ praví překvapená Mahlerová a vstává ze židle, ,,ale neměli bychom už jet?‘‘

,,Máme čas.‘‘

Mahlerová obchází stůl, zastavuje se u mne a ze své ,,o hlavu vyšší‘‘ pozice se mě ptá: ,,Koho myslíte, že najdete na tom staveništi?‘‘

,,Jakuba Mahlera,‘‘ pravím s jistotou. ,,Ať staršího, nebo mladšího, nebo oba, nebo oba a ještě někoho…‘‘zamýšlím se – představuji si hlas ze záznamu. ,,Myslíte, že měl váš manžel poměr s nějakou ženou?‘‘

,,Ale on byl přece…‘‘

,,Já vím, já vím, ale neměl třeba nějakou známou, blízkou kamarádku, nebo někoho takového?‘‘

,,To nevím.‘‘

,,Jistě.‘‘

,,Jak jste to myslel, že spolu s Karlofem kradli?‘‘

,,Jsem o tom přesvědčen. Karlof je bezpečák – ví toho hodně o bezpečnostních systémech – a váš muž je… nejbohatší zedník široko daleko. Mají se takhle v šachu – určitě jeden druhému vyhrožoval, že to na něj práskne.‘‘

,,Můj manžel není ten typ.‘‘

,,Myslel jsem spíš Karlofa.‘‘

,,Myslíte, že on má mého syna?‘‘

,,Co myslíte vy?‘‘

,,Myslím, že ne.‘‘

,,Měl k němu vztah?‘‘

,,Nó…‘‘

,,To, že se choval dobře k vám, ještě neznamená, že mu záleželo na tom, co s vámi souvisí – na vašem dítěti. Jak často si s ním třeba hrál?‘‘

Mahlerová svrašťuje čelo. Její mrzutý pohled mi jako odpověď stačí.

,,Chodil si hrát jen s vámi,‘‘ doplňuji svou myšlenku.

Mahlerová otevírá pusu k reakci – ale žádná slova z ní nevychází.

,,Jediné, co mají Karlof a váš syn společného – je váš rozkrok. Tam odkud váš syn vylezl, tam se Karlof zase cpal zpát-‘‘

Pořádná facka mi otáčí hlavu o čtyřicet sedm stupňů a já zase hledím na kožené křeslo. Trochu se oklepávám, otáčím hlavu zpět a zjišťuji, že jsem v místnosti zase sám. Berou mě křeče do lýtek. Lehám si na zem a pár minut se nekontrolovatelně třesu. Nikdy jsem neměl rád poutě – hlava se mi točí jako na nějaké hloupé atrakci.

,,Ještě ne,‘‘ šeptám.

Nemůžu popadnout dech a třes mi nedovolí vstát, abych mohl jít k pootevřenému oknu. S rukama na prsou a pohledem upřeným na kliku okna se pokouším myslet na něco jiného… Zaplavuje mne cosi jako absolutní, všepohlcující vaginální pocit: cítím ji, vidím ji. Čichám ke svým prstům – tuhle vůni jsem už dlouho necítil. Klika se změnila na všechna ta růžová, vláčná, hladká labia majora, labia minora…(jediné anatomické názvy v latině, které si pamatuji). Třes ustává, sevření hrudníku povoluje. Hledím směrem ke klice okna, čichám si k prstům a usínám.

Otevírám oči (nic se mi nezdálo) a nade mnou se mračí obličej Barbory Mahlerové. Není růžový, ani vláčný…

,,Musíme vyrazit,‘‘ říká.

Čichám si k prstům: nic, zmizelo to.

,,Co to děláte?‘‘ ptá se Mahlerová.

,,Nic. Kolik je hodin?‘‘ měním téma.

,,Budou čtyři.‘‘

,,Už? Tak pojďme.‘‘

Pomáhá mi vstát a já si všímám, že se převlékla. Má na sobě nedostatečně rozepnutou khaki košili, džíny, a právě si rovná bankovky v černé kabelce. Oblečení i doplňky spolu ladí. Přechází ke stolu a bere z něj notebook a lahev s vodou. Džíny jí sedí. Podává mi vodu – zřejmě se na mě už nezlobí. Vše je pořád šedé, ale zaplať to vyšší moc, už se nemotám. Otupuji bolest v koleni zapitím dalšího Oxycontinu a následuji Mahlerovou z pracovny.

Jsme jako staří manželé po ránu: nikdo moc nemluví. Vyměňujeme si čísla a vycházíme z domu. Venku je vše tiché, čekající na rozednění. Otevírám obě křídla zadní branky, tak aby jí mohlo projet auto. Mahlerová vyjíždí z garáže svým šedým SUV značky Audi, nechává motor běžet, vystupuje a kráčí ke mně. Chvíli se bojím, že mi zase vlepí facku, ale ona opakuje akt našeho prvního fyzického setkání. Objetí trvá pár příjemných sekund, pak sevření jejích paží povoluje, naše těla se od sebe vzdalují a její obličej není tak uslzený a beznadějný jako včera večer. Chtěl bych mít ve tváři výraz, který by říkal, že to dobře dopadne, ale neumím to. Jen se tak pousmívám sevřenými rty a dvakrát přikyvuji hlavou. Mahlerová dělá čelem vzad, nastupuje do auta a vyjíždí brankou – pokračuje po příjezdové cestě a nakonec vjíždí na hlavní silnici. Vytahuji z brašny mobil a volám si taxi. Uvažuji ještě o jednom telefonátu…

Opouštím pozemek Mahlerových a u hlavní vyhlížím svůj odvoz. Přijíždí za pár minut. Nahlížím do stříbrného sedanu: řídí ho černoch. V tomhle městě žijí tak dva černoši a jeden z nich je zrovna taxikář, napadá mě. Líbí se mi to. Přecházím od předních dveří k zadním a nasedám. Zdravím řidiče a ptám se: ,,Viděl jste film Collateral?‘‘

Pohlíží dozadu, usmívá se.

,,Vy ale nevypadáte jako Tom Cruise,‘‘ podotýká. (Mluví bez cizího akcentu.)

Viděl to, pochopil to.

,,Z vás by ale pár plastik Jamieho Foxxe mohlo udělat…‘‘

,,Oukej,‘‘ otáčí se zpět dopředu, ,,tak kam jedeme zabíjet, Vincente?‘‘

Říkám mu adresu staveniště.

Projíždíme průmyslovou částí města a útroby taxíku jsou mlčenlivé, tiché. V nočním osvětlení vše vypadá ponuře, omšele a magicky. Z pravého okénka vidím černý horizont kopců a z nich vyrůstající černé tovární komíny vypouštějící kvanta černých oblak černých dýmů. Nad černými kopci se dere k moci úzké pásmo naoranžovělého světla. Pozadí komínů a oblak dýmů a nyní už i obrovských jeřábů je námořnicky modré. V té modré pohasíná několik hvězd. Východní část města se chystá na rozbřesk. Hledím z levého okénka a tam je ještě noc.
,,Tady si vystoupím,‘‘ žádám si.

,,Dobře.‘‘

Taxi zajíždí ke krajnici. Platím Foxxovi a nechávám mu solidní spropitné. Přesto se na mě mračí.

,,Jste v pořádku?‘‘ ptá se mě při přebírání peněz.

,,Jsem v pohodě. Jen jsem před zabíjením vždycky trochu nervózní.‘‘

Loučíme se, vystupuji a vyhlížím staveniště. Můj tiše nastavený telefon vibruje.

,,Ano?‘‘

,,Tak jsem dala peníze na místo určení,‘‘ oznamuje Mahlerová a zní poměrně klidně.

,,Dobře. Zprávu nebo mail jste už dostala?‘‘

,,Zatím ne.‘‘

,,A tu stránku – sledujete?‘‘

Chvíli váhá. ,,Ano.‘‘

,,Co dělá syn?‘‘

,,Právě mu někdo dal mléko, takže pije.‘‘

,,Zkuste se soustředit. Je z toho poznat, kde se nachází?‘‘

,,Není. Zdá se mi, že je to natáčený ze stejného úhlu jako ten záznam.‘‘

,,Poznala byste, kdyby byl i tohle záznam?‘‘

,,Nevím. Tohle se občas sekne nebo zpomalí…‘‘

,,Dobře. Hlaste mi jakoukoli změnu.‘‘

,,Vy taky.‘‘

Chystám se to položit…

,,Detektive?‘‘

,,Jo?‘‘

,,Vrátíte mi syna zpět?‘‘¨

,,Zkusím to,‘‘ slibuji a končím hovor, protože jsem na místě.

Protahuji se otvorem v ,,dočasném‘‘ plotu, který stojí na betonových patkách, a vytahuji zbraň. Nevidím přes všechny ty nakladače, rypadla, kompresory, kontejnery, míchačky, lešení, mobilní WC…, ale staveniště musí mít rozlohu takového malého vesnického fotbalového hřiště. Odjišťuji pistoli, bedlivě naslouchám každému zvuku a beru to podél rozkopaného pozemku. Procházím kolem tatry plně naložené štěrkem a kancelářského kontejneru – nahlížím do něj: tma. Šlapu na špinavou rukavici, míjím vibrační desku a nad zdviženou lžící rypadla se zvětšuje námořnická modř oblohy. V dáli slyším ranní provoz všedního dne. Za vypnutou osvětlovací věží mě zase chytají křeče do lýtek. Na chvíli zastavuji své pajdání. Mám mžitky, ale nemotám se – nepadám.

,,Dobrý…‘‘

Strach z pádu na zem mne na chvíli ochromuje. Vydýchávám se, pohled upřený na špinavou rukavici.

To už jsem to obešel kolem dokola? Nebo je to jiná rukavice?

Jako bych slyšel nějaký stroj, ale ruší mne houstnoucí provoz ze silnice. Zase mne zaplavuje nejistota.

Co když jsem jen nevyspalý, na prášcích závislý blázen, který pronásleduje iluzi?

,,Ne!‘‘ říkám hlasitěji, než bych chtěl.

Je čas pročesat střed. S křečemi v nohách jdu (s velkou námahou)kolem vibrační desky. Před nakladačem mi znovu volá Mahlerová a už nezní vůbec klidně: ,,Máte ho? Je tam! Měl jste pravdu!‘‘ křičí.

,,Tady? Na staveništi?‘‘

Barbora Mahlerová pláče. ,,Nemááá… Ano…, ale… o vás.‘‘

,,Cože?!‘‘

,,Vědí o vás! Zabijou ho!‘‘

,,Jak víte, že o mně vědí?‘‘

,,Hned po adrese jsem dostala další esemesku – prý jsem vás neměla volat.‘‘

Viděli mě? Vidí mě?

,,Ta esemeska byla z manželova mobilu.‘‘

Mahler mě vidí!

,,Klid. Najdu ho!‘‘

Všímám si pohybu před sebou – přes sklo kabiny nakladače.

,,Pláče! Celý obraz se třese…‘‘ říká mi o živém přenosu Mahlerová.

Obcházím nakladač. Rameno pásového rypadla se hýbe. Slyším pláč.

,,Mám ho!‘‘ pouštím telefon na zem.

Stroj stojí na mírném vršku. Vidím víceméně jen jeho obrysy (slunce začíná vycházet přímo za ním). Ve zvětšujícím se oranžovém páse se nad rypadlem tyčí černé obrysy dvou obrovských jeřábů. Přibližuji se a mířím na kabinu rypadla, ve které sedí zřetelná mužská silueta. Rameno rypadla se zastavuje nad černou dírou, které jsem si doteď nevšiml – pár kroků ode mne končí hlína a začíná obdélníková jáma. Ten pláč vychází z té jámy. Lžíce stroje, která byla doteď otvorem vzhůru, se začíná pomalu hýbat.

Chce ho zasypat!

Střílím do vzduchu. Lžíce se pořád hýbe – do jámy padá pár kousků zeminy. Za křiku dítěte mířím (zbraň sevřenou oběma rukama) na mužskou siluetu. Střílím. Zpevňuji postoj i paže a posílám do kabiny rypadla další kulku. Pohlížím na konec ramena stroje: lžíce se zastavila. Silueta v kabině se nehýbe. Mířím na obsluhu té těžké techniky, přibližuji se a mezi tou masou železa prosvítají první paprsky slunečního světla. Silueta je pořád statická. Zvedám nohu a s námahou stoupám na stupínek. Otevírám dveře kabiny: (Slunce mne na moment oslepuje) mezi mžitkami vidím Mahlera, který sedí na černé sedačce a z hrudníku a krku mu teče krev. Je mrtev. Na levé straně hrudi se mu na bílé košili zvětšuje rudé kolo a malý gejzír z tepny krku mu stříká na pracovní kalhoty a boty. Dávám si zbraň za pas a mnu si oči. Zřejmě mám zase halucinace.

,,Co to…?‘‘

Mahler má zalepená ústa černou izolepou. Jeho trup je notně obmotán páskou a tak připevněn k sedadlu. Ruce má přilepené k páčkám ovládacího panelu. Krev na hrudi a krku je zaschlá a Mahler je na dotek studený a ztuhlý.

Ničemu nerozumím. Prober se!

Jako ve snách seskakuji ze stupínku a padám na kolena – nohy mne neunesly. Probírá mě dětský pláč. Vstávám a kulhám k jámě. Nahlížím do ní: nic tam není. Vzhlížím za pláčem – to dítě je ve lžíci! Všímám si kamerky na úzkém drátu namířené do vnitřku lžíce. Popocházím – chci se podívat na to dítě, ale rameno rypadla se začíná zase hýbat. Znovu tasím pistoli a mířím na kabinu, v níž sedí studený Mahler. Bradu má na hrudi a nehýbe se. Rameno se přibližuje ke mně, klesá dolů na zem a já poprvé opravdu zřím malého Jakuba Mahlera s uslzenými, červenými tvářemi. Schovávám pistoli za pas a tupě na něj civím.

,,Vyndej ho z toho!‘‘ nařizuje mi ženský, lehce nakřáplý hlas.

Otáčím se a za mnou stojí moje poslední sexuální partnerka – Karolína.

Žádám střízlivost, aby se ihned dostavila do kanceláře detektiva!

Uvědomuji si skutečnost a pronáším: ,,Zákon přitažlivosti.‘‘

(Když mne před usnutím v Mahlerově pracovně zaplavil ten absolutní, všeobjímající pocit, myslel jsem právě na ni. Tedy částečně.)

Čichám si k prstům – cítím jen střelný prach.

Karolína si v tomto příjemně chladném ránu oblékla koženou bundu, džíny (bývá jí zima) a rukavice. V levé ruce drží černou krabičku, která přesahuje velikost její ruky (zřejmě dálkové ovládání ramena), v pravé třímá zbraň menší ráže (Ruger, hádám). Mhouřím oči tak, jak to mívala ráda, a ptám se: ,,Další tvůj velký příběh?‘‘

,,Spíš tvůj.‘‘

Nechápavě zdvihám obočí.

,,Vypadáš hrozně,‘‘ ona na to.

,,To je převlek – kvůli utajení.‘‘

Dítě pláčem přerušuje náš dialog.

,,Vyndej ho z tý lžíce!‘‘

Otáčím se, skláním, odhrnuji bledě modrou dečku, odepínám pás dětské sedačky a tak nějak nevím jak to dítě uchopit. Přestalo plakat a jen tak se na mě dívá – sleduje moji neschopnost. Zvedám ho, napřimuji se a musím ho zase položit zpět – nějak špatně jsem si ho do své náruče, která nikdy dítě nechovala, nainstaloval. Druhý pokus není o moc lepší: pevně si mimino tisknu na hruď, vítězně se otáčím na Karolínu a zjišťuji, že ho držím vzhůru nohama.

,,Seš hroznej…‘‘

,,A ty to snad umíš?!‘‘ rozčiluji se a pokládám ten uzlíček trápení zase zpět.

,,Neumím,‘‘ přiznává. (K dětem měla vždycky podobný vztah jako já.)

Napotřetí se rozpomínám na ženské pořady, které jsem s pivem v ruce sledoval ve všedních, dopoledních hodinách, když jsem neměl do čeho píchnout. Vzpomínám si na jeden ze způsobů uchopení dítěte, který bych nazval ,,nepoblej mi rameno.‘‘

,,Nemůžu uvěřit, že jsem tě nepoznal…‘‘ pronáším ke Karolíně.

,,Myslíš můj hlas?‘‘

,,Jo.‘‘

(Ta žena za dveřmi, která si včera v Karlofově bytě žádala klid, protože druhý den vstává do práce – byla Karolína.)

,,V imitování hlasů jsi byla vždycky hrozná.‘‘

,,Jsi už holt starý a nahluchlý detektiv.‘‘

,,Ale vlasy mám pořád pěkný.‘‘

Představuji si, jak v té ložnici u Karlofa leží Jakub Mahler starší na zemi – spoutaný, se zalepenou pusou, a Karolína na něj míří – tak jako teď na mě a jeho syna – a mluví se mnou přes dveře.

Otáčím se na kabinu rypadla a říkám: ,,Tohle jste už vážně posrali.‘‘

,,Když to neposereš ty, dobře to dopadne. Teda pro tebe ne.‘‘

,,Už zase?‘‘

,,Posledně jsi to celý zkazil.‘‘

,,Jsi blázen.‘‘

,,Tentokrát jsi v hajzlu.‘‘

,,Jestli jde o to, kdo koho přechčije, pamatuj, že já vždycky dočůrám dál…‘‘

,,Myslíš?!‘‘ protahuje dotčeně. ,,A to sis ani nevšiml, že ti chybí počítač? Nebo že zbraň, ze který střílíš, má slepý náboje? Podívej se na sebe – jsi v hajzlu?‘‘

Zamýšlím se: jsem sice trochu nahluchlý, ale vzpomínám si, že Karolína byla vždycky trochu… krátkozraká. A moc se nevyzná ve zbraních.

,,Povídej mi tom, jak moc jsem v hajzlu, prosím. A měň při tom hlasy, a ať držím hlavnímu hrdinovi příběhu palce.‘‘

,,Myslíš, že jsi hlavní postava tohohle příběhu?‘‘

,,Sama jsi to řekla.‘‘

,,Oukej.‘‘

,,Takže ty máš můj počítač? Líbil se ti spořič?‘‘

,,Batman? Ne. Přestaň už snít, prosím tě. Dospěj!‘‘

,,Zamítá se.‘‘

Karolína se dívá na dítě. Na mě. Zase na dítě. Dítě je klidné.

,,Přece bych ty maily neposílala ze svýho. Ta online stránka skoro nešla udělat – máš to asi zavirovaný.‘‘ Chvilku se zamýšlí. ,,To máš z toho tvýho porna! Nevěděla jsem, že jsi na zrzky…‘‘

,,To záleží na momentální náladě. Kdy si ten laptop vzala? A kdy si mi vyměnila náboje?‘‘

,,Není to skutečnost – je to jen příběh! ‘‘ Karolína se snaží napodobit Bastianův hlas. Mizerně.

,,Jo, tak.‘‘

,,Byl jsi tak mino, že by sis nevšiml, kdyby ti tam vlezla Godzilla.‘‘

,,Byl jsem zaneprázdněn.‘‘ (Zvracením, převážně.)

Nad Karolínou se objevuje černý mrak, který má tvar nahé ležící ženy s velkými ňadry. Žena mění pozice, všelijak se převaluje, kroutí a potom, co se mi zjeví z boku s ohnutým kočičím hřbetem, mizí. Obloha je zase čistá.

,,Co se děje?‘‘

,,Jsem unavenej. Asi by sis ho měla vzít.‘‘

,,Vydrž chvilku.‘‘

,,Dobře.‘‘

Zem přede mnou se vlní a i přes přibývající světlo tmavne. Trochu se potácím. Rovnám si dítě v náručí a tomu se to moc nelíbí. Ale nepláče, což je dobře, jen jaksi mručí.

,,Takže…,‘‘ zamýšlím se, ,,jestli jsem ten příběh dobře pochopil, tak by to celý mělo padnout na mě, jo?‘‘

,,Ještě jsem ti to neřekla celý.‘‘

,,Ani nemusíš.‘‘

Karolína si odkašlává a po vzoru televizních hlasatelů hlásí: ,,Zkrachovalý detektiv s komplici unesl otce a dítě, aby měl nějaký případ.‘‘

,,Proč bych ho zabíjel?‘‘ přerušuju ji.

,,Jsi alkoholik – nějak se ti vymklo.‘‘

,,Kdo by byl ten komplic?‘‘

,,Záhadná žena, která nikdy nebyla dopadena,‘‘ dělá pukrle.

,,Ten plán má jistý mezery.‘‘

,,Jaký?‘‘

Motá se mi hlava.

,,To teď nedovedu říct.‘‘

,,Ať ti to dítě nespadne – za chvíli tě vystřídám.‘‘

Slyším přijíždějící auto.

,,Pořád jezdíš tím malým pohřebáčkem?‘‘

,,Musela jsem se ho vzdát. Ví se o něm.‘‘

,,Co budete dělat s těma penězma?‘‘

,,Budu cestovat – to, co jsem s tebou nemohla. S tebou jsem nemohla skoro nic. Nemáš žádný koníčky, nic tě nezajímá, nic tě nebaví…‘‘ stěžuje si.

,,Ale je se mnou sranda.‘‘

,,Nechceš chodit do kina. Nechceš chodit do ZOO. Nechceš chodit na večeře. Nechceš chodit na večírky. Nechceš…‘‘

,,Konvenční sračky,‘‘ shrnuji její stěžovací seznam.

Zpoza nakladače přichází na stavební scénu Edward Karlof. Hádám, že byl vyzvednout peníze. Má na sobě plandavé kalhoty, lesklou fialovou košili, špičaté, nablyštěné boty a usmívá se.

,,Nazdar, Edie. Jak ses vyspal?‘‘ vítám ho.

Pohrdavě na mne pohlíží, pak se usmívá na Karolínu a líbá ji. Dlouze. Hrdelním zvukem imituji zvracení. Ti dva končí prohlídku ústních dutin a otáčejí se na mě.

,,Já ne – to udělalo to dítě!‘‘

A ono opravdu: stalo se, co jsem nechtěl – to dítě mi poblilo rameno.

,,Ach Ede!‘‘ běduji. ,,To ses nemohl líp oblíknout? Tomu děcku je z tý tvý košile zle.‘‘

Karlof přebírá od Karolíny pistoli (nemá rukavice). Karolína hází ovladač rypadla na zem a kráčí ke mně. Vykračuji jí naproti. Natahuje ruce po dítěti a já jí ho pomalu a celkem neochotně předávám do náruče. Karlof předání zpovzdálí kontroluje. Plácám Karolínu po zadku, dělám krok zpět a čekám, co se bude dít.

,,Ty parchante!‘‘ vykřikuje Karlof.

,,Ou! Ou! Promiň, kámo – reflex!‘‘ omlouvám se a přehrávám překvapení.

Karolína mne fackuje pohledem (obě ruce má blokované malým Jakubem), staví se zpět na své místo vedle Karlofa (slovně si nijak nestěžuje). Karlof drží pistoli pevně oběma nataženýma rukama a celý rudý v obličeji na mě cení zuby. V klidu sahám do své brašny.

,,Hlavně klid, Ede – jen si vyndám kapesník a utřu si to poblitý rameno.‘‘

Utírám si potřísněné místo. Karlof se upřeně dívá na mou brašnu. Jeho (zřejmě ještě otupělý) mozek loudí z temných, dutých míst vzpomínky.

,,Copak, kámo?‘‘ ruším ho v přemýšlení. ,,Líbím se ti? Dal by sis mě?‘‘

Karlofovi se rozšiřují nozdry, funí a zbraň v jeho rukách se třese.

,,S tou bouchačkou opatrně. Víš, že když zastřelíš i mě, tak ten váš plán krachne…‘‘

,,Myslíš, že seš nesmrtelnej?‘‘

,,To nejsme nikdo.‘‘

Karolína se neučeným houpáním pokouší uklidnit plačícího Jakuba.

,,Váš plán není špatnej,‘‘ přiznávám. ,,Vlastně…,‘‘ (čichám si zase k prstům a cítím Karolíniny intimní partie) ,,…jedinou mojí možností, jak se z týhle šlamastiky dostat, je… třeba… já nevim…, kdyby vás třeba přivolaná policie právě teď chytila při činu…‘‘

Dělám, že naslouchám zvukům okolí, a užívám si chvilky magického ticha. To je přerušeno Jakubovým pláčem.

,,…to by ovšem musel někdo tu policii přivolat,‘‘ dokončuji.

Karlof na mne civí s otevřenou pusou. Karolína se otáčí po okolí.

,,Policie měla přijet asi o něco déle a nachytat mě, že? Ať už by to bylo při čemkoli, co jste si vymysleli v tom vašem dokonalém plánu.‘‘

(Karlof asi ví, jakou pistolí jsem na něj včera večer v jeho bytě mířil – i když byl sjetý sérem). Ale pokud se nemýlím, tak žije v domnění, že Karolína vyměnila náboje právě v mém černém Glocku. Karolína ovšem, pokud se nemýlím, žije v domnění, že stále používám svou starou, stříbrnou pistoli Desert Eagle… Teď se dostávám k pravdivé odpovědi: jak že jsem se to dostal do Mahlerovy pracovny? Ano, rozstřílel jsem zámek. )

Otáčím se na kabinu rypadla a zřím ve skle dva otvory – můj Glock je nabit ostrými. Musel jsem o tom přesvědčit sám sebe. Motá se mi hlava, všechno je tmavě šedé, ale usmívám se.

,,Ty šmejde!‘‘ pronáší Karlof.

Sahám za pas svých džín.

,,Policie! Ani hnout!‘‘

(Já vím, že jsem slíbil, že nebudu volat policii, ale já… občas lžu. Volal jsem poručíku Vondráčkovi hned po tom, co jsem si přivolal taxík.)

Tasím zbraň, nahmatávám spoušť (zaznívá vystřel) a střílím dvakrát na Karlofa. Obkličují nás černě odění muži v kuklách. Na okamžik hluchnu a všechno černá. Otevírám oči. Karlof padá k zemi. Po zemi se plazí stíny obrovských jeřábů. Karolína bez výrazu ve tváři hledí na dítě ve svém náručí. Nemůžu se nadechnout. V mé kostkované košili je díra. Čichám si k prstům a dělám pár kroků vzad.

,,To byla moje oblíbená košile.‘‘ říkám, ale neslyším to.

Běží ke mně poručík Vondráček a pohybuje ústy. Půda pod mýma nohama mizí. Všechno zase černá. Padám do jámy. Moje pistole se prolétává po nebi a mizí mi z dohledu. Pád téměř vůbec necítím – zem jako by jen zastavila mé tělo v letu. Cítím hrbolatou strukturu zeminy. A chlad. Otevírám oči: nebe je modré, čisté. Ruce zarývám do chladné hlíny. Zase slyším – převážně Karolíniny nadávky. Do jámy skáče poručík Vondráček.

,,Je to blázen,‘‘ promlouvám k němu, ,,pro ni je to jen příběh.‘‘

Mačká mi hrudník.

,,Zase mi jdete po prsu!‘‘

,,Nemluvte. Sanitka je tu hned.‘‘

Nebe obsazují černooděnci.

,,Nešlo jí o peníze. To jemu. To…‘‘

,,Nemluvte, detektive!‘‘

,,…jim.‘‘

Někdo mne chytá za nohy a ruce. Zvedají mě. Můj zrak vynechává – všechno je jako špatně sestříhaný, (zase) němý film. Modré nebe. Černá paže. Vondráčkův týl. Špinavá rukavice. Hlína v mé dlani. Osamělý mrak. Moje levá, neobutá noha. Obrovský jeřáb. Prostřelené sklo kabiny rypadla. Tablety Oxycontinu. Karolíniny vlasy. Krev na Karlofově tváři. Malý Jakub Mahler v náručí policisty. Oranžové uniformy. Nosítka. Moje kabela. Drkotavá jízda. Otevřená sanitka. Šedé SUV značky Audi. Portrét Barbory Mahlerové za oknem. Modré nebe. Zvednutí nosítek. Sunutí do sanitky.

,,Dost!‘‘ Žádám si a přeji si, aby se všechno zastavilo nebo alespoň zpomalilo…

Znovu si přehrávám dialog s Karolínou. Karolínin obličej se mění na obličej Barbory Mahlerové, ten se mění na obličej mé ženy a nakonec je z něj zase Karolínin opálený kukuč.

Už dost!

Poručík Vondráček nastupuje do sanitky. Obrýlený muž v bílém plášti mu říká, aby ustoupil, a rozhaluje mi košili. Z druhé strany mi nůžky v ženských rukách stříhají triko. Dveře sanitky za mojí hlavou někdo zavírá hlasitým zabouchnutím.

,,Má prostřelenou plíci!‘‘

Proč sedí v tom autě? Proč nejde za svým synem? Vidím Mahlerovo mrtvé tělo omotané černou lepící páskou na koberce.

,,Pneumothorax!‘‘

Natahuji se po Vondráčkovi, chytám ho za látku nevím čeho a táhnu ho k sobě.

,,Nechte toho! Sestři, budeme ho muset připoutat.‘‘

,,Ležte klidně, detektive,‘‘ říká mi poručík.

,,Stejnou pásku měla v pracovně,‘‘ říkám.

,,Co to?‘‘ poručík je doktorem odstrčen dozadu.

,,Ani se na ty peníze nepodívala – věděla, kolik dostane – jede v tom s nima!‘‘

,,Koho teď myslíte, detektive?‘‘

,,Mahler…‘‘ selhává mi hlas.

Neovládám se. Všechno je jako v jiné dimenzi – jako bych sledoval zpomalený film v televizi.

Představuji si Barboru Mahlerovou, jak pomalu, jakoby v hypnóze, vystupuje ze svého SUV. Neschopna slova či emocionálního gesta, přebírá od policisty do náruče své dítě. Pohlíží na tělo svého milence o trochu déle, něž by měla, protože se blíží opravdový náznak emočního projevu. Ví, kde by měla hledat svého manžela, ale nedívá se tam. Sleduje, jak policisté vedou Karolínu v poutech do antonu. Možná pocit porážky, možná výčitky, možná kolegialita, jí přinutí odvrátit od ní zrak dříve, než by se jejich pohledy setkaly. Upne svůj pohled na malého Jakuba – jediný subjektivní bod, který při delším zkoumání nebude budit žádná podezření. Bude ho fixovat. Až po tom, co ji osloví některý z policistů či vyšetřovatelů, jim bude suše a tajně neochotně děkovat. A ještě neochotněji jim odevzdá ty složitě vydělané peníze, ke kterým se dnes dostala a které vytáhne ze své kabely a ne z pytle od fastfoodového jídla.

Anebo to bude úplně jinak: Vystřelí ze svého auta, převezme své dítě, bude plakat a děkovat a nadávat Karolíně a párkrát kopne do Karlofova těla, toho zlosyna! a pak s pláčem bude kráčet s Jakubem v náručí k prostřelené kabině rypadla, ale než by uzřela svého mrtvého manžela, policista ji taktně odvede od té hrozivé scény a bude ji konejšit a utěšovat… Co já vím!?

,,Ztrácíme ho!‘‘

Jsem už moc unavený. Je mi líto, že se zbytek příběhu nedozvím, že ho neuvidím z pohledu někoho jiného – protože ho vyprávím jen ze svého pohledu – tak, jak to má být. Jinak to nejde, ne? Chci spát, odpočinout si a ještě jednou spát.

Tak tohle je ONO…?

Měl jsem spoustu věřících přátel, a tak se toho, co přijde, nebojím. Protože vím, že mě čeká tohle: ,,Je zpátky! Máme ho!‘‘

Z osazenstva sanitky mi tu chybí poručík Vondráček. Doufám, že šel vyřídit to, co jsem mu před tím ,,usnutím‘‘ předal. Konečně vidím, komu patří ruce, které mi stříhaly triko – je to ta mladá, krásná brunetka, kterou jsem včera v podvečer potkal v tramvaji na cestě domů. Takže do nemocnice na noční jsi spěchala? Nevidím jí na nohy. Sápu se po ní svýma špinavýma rukama.

,,Já jsem William Goat – ten spisovatel,‘‘ říkám jí.

,,Vy určitě!‘‘

Moje slova nezní moc dobře. Mám v krku tracheu (znám to ze seriálů z nemocničního prostředí). Nevidím to a nejsem si tím moc jistý, ale myslím, že se usmívám a z koutku oka mi teče slza, pokračuje po spánku a mizí v mých hustých prošedivělých vlasech. Stárnu, měknu, sentimentálním…nebo jen mentálním.

Bastian má pravdu: Všechno je jen příběh. A tohle je ten můj!