literární západ

Není to žádný apríl, leč právě na apríla čili první letošní dubnový den oslaví ve svém pařížském příbytku devadesáté narozeniny nejslavnější český spisovatel současnosti, delší čas již francouzsky píšící a tudíž za francouzského literáta považovaný Milan Kundera. Před několika lety se tento prozaik, dramatik, esejista a zpočátku i básník zapřísahal, že už nikdy žádnou knihu nenapíše a tudíž ani nevydá, načež zakrátko přišla na svět próza Oslava bezvýznamnosti. V Čechách pochopitelně (ale proč?) doposud nevydaná, ergo nepřeložená, stejně jako ostatní autorovy „francouzské“ knihy napsané v průběhu posledního čtvrtstoletí.

Když se prestižní pařížské nakladatelství Gallimard rozhodlo zařadit Kunderu jako jednoho z mála soudobých slovesných tvůrců do reprezentativní edice Plejáda a vydat v ní umělcovo dílo, spisovatel do těchto svazků nezačlenil své juvenilie, zejména ranou poválečnou poezii. Proč by ale měl tak činit? Valnou hodnotu tyto texty nemají a nikoho ve světě nezajímají: připomínají je pouze nemálo zapšklí autorovi krajané, kteří posedle vyhledávají příslovečnou díru v punčoše nebo pradávné prohřešky u každého, kdo překračuje jevišťátko jejich údajně neviňoučkých rozoumků. Ti si vůbec nedovedou představit (především nechtějí), jakou literární autoritu zvláště po roce 1968 ztělesňoval Milan Kundera v evropském i mimoevropském kulturním dění nebo jaký ohlas měla kupříkladu jeho nejenom středoevropskou problematikou se zabývající esejistika. Táž esejistika či publicistika, z níž byly v jeho vlasti přeložené pouhé zlomečky, byť od jejího vzniku uplynulo nejedno desetiletí. Též umělcovy osmdesátiny se u nás ponejvíce přecházely zlověstně závistivým mlčením. Možná na důkaz nepopiratelné bezvýznamnosti oněch povýšeně a paskřivě mlčících.

Jenže takhle to chodí a v literárních dějinách to není jinačí. Milana Kunderu lze přirovnat k „vytrvalé rostlině“, za niž je pokládán i devětsil, latinsky petasites hybridus. Takto, Devětsil, se kdysi nazývala i literární skupina, zrodivší se v Kunderově rodném Brně. Zítřejšímu oslavenci proto můžeme s úctou popřát, nechť si v nynějším hybridním světě zachová alespoň devět sil. A vytrvá s nimi ještě dlouho.