literární západ

Zalistujete-li ctihodnou příručkou Encyklopedie literárních žánrů a začtěte se do výkladového hesla Humoristický román (k němuž v pojetí této žánrové varianty patří i humoristické prózy či povídkové sbírky), zjistíte, že v něm jsou uvedeni vskutku mnozí čeští autoři tohoto druhu literárního vyprávění, leč zakrátko nevěříte svým očím: ni slůvko zde totiž nepadne o jednom z nejznámějších českých humoristů, navíc o autorovi hojně čteném a také hojně vydávaném: totiž o Ivanu Krausovi. Zřejmě ho fakultní akademici vůbec neznají a v životě o něm neslyšeli! Dá se ale předpokládat, že náš humorista zase nikdy v životě onu Encyklopedii nevzal a nevezme do ruky. Kdyby ji do ruky vzal, určitě by sáhl po peru (rozuměj zapnul by počítač), zasmál se jak vraný kůň a neprodleně sepsal humoristickou povídku o neomylných vědátorech s rouškou přes oči budoucí učitele neomylně vychovávajících.

Někteří rádobybadatelé holt nečtou nic, co mají až za pídí nosu. Jménem čtenářské obce se však sluší a patří pogratulovat Ivanu Krausovi k nedávným kulatým narozeninám. Píše stejně pilně jako před bezmála půlstoletím a nic na tom dozajista nezmění ani jeho nynější osmdesátiny. Je to sice humorista a humoristický povídkář každým coulem, arciže též tvůrce vynikajících fejetonů a jiných „mezižánrů“, tak jednoznačné to ale není: v jeho díle se objevují a jsou nemálo výrazné i více či méně vážné polohy. V takových případech se humoristické podloží poněkud nenápadně proměňuje v podloží satirické či satirikovo, tuze peprné a notně sžíravé zejména tam, kde dlouholetý exulant Kraus píše o svých zážitcích z vlasti, do níž se po listopadu 1989 jako jeden z mála spisovatelů natrvalo vrátil. S pokrausovsku humoristickou nadsázkou můžeme připomenout alespoň toto polistopadové moudro, k němuž spisovatel a dramatik po zralé úvaze došel a pojmenoval tak i svou starší knihu: Kůň nežere okurkový salát. Přijdete-li na to, proč, hnedle se octnete v roli humoristy po jubilantově boku.