literární západ

Pozdě bycha honit, platí odedávna. Arci to bývá pozdě, leč pořád stojí za to připomenout určitou událost kulturního života alespoň dodatečně než úplně ji pominout nebo se k ní případně vůbec nevracet. Nuže, dá se to povědět i nadmíru stručně: v říjnu letošního roku oslavil kulaté narozeniny čili úctyhodné životní jubileum jeden z nejvýznamnějších poválečných českých spisovatelů – rozuměj romanopisec a scenárista Vladimír Körner. Též jeden z laureátů Státní ceny za literaturu, přičemž jeden z těch, kdo si tento vavřín nepochybně zaslouží.

Proč se však k osmdesátinám tohoto vrcholného tvůrce, naštěstí žijícího (tudíž nikoli s příslovečným křížkem po funuse), s dvouměsíním zpožděním vracíme? Z prostinkého důvodu: uvedené výročí totiž uniklo nejenom kupříkladu pisateli těchto řádek, nýbrž i všem literárním časopisům, a pokud jsme něco nezaregistrovali, potom téměř všem nebo skoro všem. Přinejmenším nejrenomovanější přehlédly Körnerovo jubileum takříkajíc jako krajinu. Nepochybně k tomu přispěla i skutečnost, že umělec už delší čas nepíše (přesněji řečeno: už dlouho nevydal žádný novější text) a ani autorovy nové filmové scénáře se v kinematografické podobě nikterak neproklestily na světlo vezdejší, nicméně jeho dílo představuje nepopiratelnou estetickou hodnotu české literatury. Namátkou vyvolejme jménem alespoň některé tituly: Střepiny v trávě, Adelheid, Písečná kosa, Údolí včel, Psí kůže… Za uznalou zmínku stojí rovněž knižní vydání novodobých rozhovorů se spisovatelem: škoda, že v poslední době již k nim nedochází. Bohužel ani v souvislosti s nedávnými tvůrcovými osmdesátými narozeninami.

Kromě opožděné uctivé zdravice proto nezbývá než zameditovat, zda někdy přijde na svět kniha, o níž se Vladimír Körner občas v náznaku zmiňuje, jenže pokaždé spíše v polovýhrůžném náznaku: připouští totiž, že píše paměti, že by mohl napsat paměti nebo že udělá nejlépe, když se do žádných memoárů nepustí. Kdo by se mu koneckonců divil: autor ví o kdekterých zesnulých i nezesnulých ikonách české společnosti možná až příliš mnoho. Paměti jsou však jiný šálek kávy či čaje: rozhodující je umělcovo literární dílo. A to si zaslouží chvalozpěv právě u příležitosti spisovatelova jubilea.