literární západ

Kdo ví víc o prozaikovi jménem Milan Novák, měl by ihned přikvačit se svou troškou do mlýna a povědět, co je o něm známo, poněvadž v obecném povědomí autorovy knížky ponejvíce ještě dodatečně nezakotvily. S velkou pravděpodobností se jedná o „neurologa a publicistu“, možná o literáta, který už má pár publikačních položek na kontě, co když je to však mýlka a jde o někoho jiného? Tak či onak, tyto a další tvůrčí hádanky se vznášejí na letošní novinkou české prózy – nad Novákovou knížkou Velmi starý dům. Publikace je to do značné míry anonymní: není uveden ani nakladatel, pouze vydavatel čili výrobce daného titulu, záložka není k mání a jakákoli informace o pisateli knihy (kráčí o bytost staršího nebo naopak mladšího věku?) rovněž nikoli. Poněvadž ale kráčí o chronologický cyklus příběhů vzatých převážně z dávných časů, povídkový soubor Velmi starý dům by si nepochybně zasloužil obsah, ani po něm tu však není ani památky. Koneckonců není divu: kniha nemá redaktora, možná ani korektora.

Z žánrového hlediska autorovo vyprávění kolísá mezi historickou fantasií (nejde ovšem v žádném případě o fantasy) a mezi dobrodružnou četbou s historickou tematikou, jejichž celek je doplněn sondami do doby moderní, v posledním textu do veskrze současné. Pomineme-li vstupní „pravěký“ příběh, následující povídkové kvinteto se pohybuje v úctyhodném i utěšeném rozpětí mezi 7. a 17. stoletím: mezi působením slovutného kupce Sáma na teritoriu střední Evropy a mezi bitvou na Bílé hoře, jimž se jedno historické, přednovodobé tisíciletí uzavírá. Dílčí výjevy načrtává Novák nemálo plasticky, i když se pohříchu nevyvarovává různých módních postupů. Tudíž je typická i epizoda, jak císař a král Karel IV. prostřednictvím klíčových dírek naslouchá hovorům ve fraucimoru týkajících se rozměrů jeho přirození. Leč nic lidského nám nebudiž cizí. V klubku ženských zájmů a plánů se pomotává náš „král železný a zlatý“ Přemysl Otakar II., v předvečer potupné bitvy bělohorské vysedává v pražské krčmě filosof René Descartes, námětově neobyčejně ojedinělé je dřívější vyprávění o statečném otrokovi, který se mstí bojovníkům Boleslava I. – nejenom bratrovraha, ale především neslitovného otrokáře na knížecím stolci. Což je pokaždé mnohotvárně spjato s historií jednoho staropražského domu.

To vše jsou scény, které se opírají o patřičnou dějinnou epiku. Jejich společným jmenovatelem se stává mýtus i realita židovské kultury, a to především duchovní, vtělené tváří v tvář historickému násilí o symbol, zejména symbol legendárního meče Samuelova. V těchto nad-historických pasážích je Novákova kniha nejpřesvědčivější a nejpůsobivější: vyznívá i jako velké podobenství o osudech individua a společnosti a tlumočí sedmibolestnou jistotu, že zlu a násilí je možno čelit jedině dobrem – a nezbytně též násilím. Takto autor koncipuje i morální paraboly z doby novější: z času Protektorátu Čechy a Morava, z období Charty 77 (méně se spoléhat na efektní epizody by bylo nesporně více), ale i z let nejnovějších. V nich shledává bezmezný mravní úpadek (dokumentovaný na osudech nejstaršího pokolení, moderně řečeno rizikové věkové skupiny) vedoucí k tomu, že z povrchu zemského zmizí i nekonečně žijící dům, který pamatuje málem pravěk. Přízemní svět pak opanovávají „lidé s lačnýma očima, zbyteční, spěchající odnikud nikam, vytržení ze souvislostí, nezajímající se ani o generace před nimi, ani o ty, jež mají přijít“. Zkrátka a dobře „lidé přítomného okamžiku“. Nedělejme si ovšem iluze: takoví byli a žili i za středověku, kupříkladu i za josefinského osvícenství. Novákova kniha nicméně ztělesňuje závažné etické memento.