literární západ

Za jeden z nejnespornějších „objevů roku“ bývá v současnosti označován prozaický debut Vratislava Kadlece, totiž jeho povídková knížka Hranice lesa, vydaná v nakladatelství Argo. Prozatímní kritické soudy tuto autorovu publikaci pravděpodobně poněkud nadceňují, ne-li přeceňují: padlo i tvrzení, že na rozdíl od různých románových opusů či přesněji řečeno pseudoopusů prý Kadlecovy povídky nebo kratší prózy představují cosi jako lahodné „jednohubky“. To je ovšem zároveň svého druhu slovo do pranice: vždyť zmíněné pochoutky bývají nabízeny ponejvíce jako předkrm k hlavnímu chodu nebo vystupují v roli jakéhosi náhradního pokrmu. Tedy k chodu literárnímu a pokrmu také literárnímu. Takže i tehdy, jde-li o jednohubky nejlahodnější, beztak ponejvíce kráčí toliko o předzvěst něčeho vydatnějšího. Nejspíše o předzvěst nějaké další, možná po všech stránkách odlišné, možná naopak víceméně stejnorodé autorovy knížky.

Vratislav Kadlec není v českém literárním životě žádný začátečník nebo nováček, pokud je však přes svůj mladší věk bez okolků v jednom recenzním ohlasu natotata pasován na „zkušeného překladatele a redaktora“, dozajista jde o pouhou nadsázku, byť nadsázku nepochybně přátelskou a přejícnou. Vraťme se však k jeho knize: skládá se ze sedmnácti zčásti podobných, zčásti různorodých povídek, z nichž o jedné můžeme mluvit jako o titulní a je také ze všech nejrozsáhlejší (rozuměj o próze Hranice lesa). Důležitější snad budiž konstatování, že ve zvoleném rámci povídkového vyprávění se předkládá kultivovaný žánrový pelmel. Některé povídky připomínají takřečená short stories, jiné mají nakročeno k většímu prozaickému útvaru, byť zpravidla pouze nakročeno. Občas je zřejmě na místě jejich přirovnání k rodinné idyle (alespoň na počátku textu), další mají blízko k fantasknímu vypravování nebo přímo k hororovému líčení.

Za společného jmenovatele autorových textů můžeme považovat jednou záhadný, podruhé tajemný či tajuplný moment, vesměs rozumově nevysvětlitelný ani racionálně nevysvětlovaný, který vstupní narativní situaci nějakým způsobem pokaždé nenávratně naruší. Načež zákonitě dospíváme k všudypřítomnému, ne-li ochromujícímu pocitu všednodenní absurdity. Nikoli náhodou v jedné povídce Kadlecův vypravěč obezřetně upozorňuje čtenáře či posluchače, že v žádném případě (ani v jiných prózách) nemíří k „nějaké ohromné pointě“. To mu může být oprávněně vytýkáno: v jeho příbězích se víc než na překvapivé nebo nepřekvapivé rozuzlení klade důraz zejména na pocit nepochopitelného vývoje kdekterých životních situací a záležitostí, přičemž jedna poloha absurdity (té každodenní) se přirozeně prolíná a doplňuje s druhou rovinou absurdity (tou nikoli každodenní). O případnou pointu skutečně nejde: těžištěm vypravování bývá nenadálý fakt vychýlení nebo vychylování se z obvyklého běhu věcí i z rozpoložení mysli.

Předpokládáme, že prozaik jistěže nemá žádný podíl na reklamním nakladatelském textu na zadním přebalu, v němž se značně megalomansky naznačuje, že se v autorových povídkách jako by potkávají Karel Michal (Bubáci pro všední den) a klasik světové literatury Jorge Luis Borges. V podobných příměrech bychom mohli pokračovat téměř donekonečna a mohli bychom zvesela odkazovat nikoli k hospodskému, nýbrž k redakčnímu tlachání. Že si prý v knížce Hranice lesa dávají dostaveníčko Karel Poláček a Julio Cortázar nebo kdokoli další a kdokoli jiný. Nebo se připomínají detektivní příběhy Karla Čapka, neboť „využívají logiku“. Každopádně však nejde o nižádné „jednohubky“, spíše o umné variace povídkových zápletek a povšechně řečeno i postižení ovzduší, v němž žijeme.