literární západ

Kdekteré čtenářské dryáky se tyčí a prsí v žebříčcích nejrozmanitější popularity a přejme jim toto zadostiučinění, jen se nedomnívejme ani okamžik, že jde o bůhvíjak kvalitní literaturu: jsou to vesměs knížky jepičí kvality a jepičího trvání. Aspoň se však čtou, nicméně v paměti nepřečkají příliš dlouho. K hodnotovému změtení přispívají i nejrůznější ankety, v nichž zpravidla prvenství získává titul, který se právě čte a jehož čtenáři jsou osloveni, ať je po hodnotové stránce jakkoli diskutabilní či pochybný a neprůkazný. Jsou tu však i bohulibé výjimky a konstatujme, že zaplať pámbu za výjimky!

Neklesněme v mediálním žargonu přespříliš hluboko a nemějme v úmyslu tvrdit, že jde o nějakou knihu roku nebo sbírku roku nebo objev roku nebo literu roku a podobně, dokonce můžeme s určitou úlevou sdělit, že knížka, jíž nyní skládáme hold, nebyla v žádném soutěžním klání na nic nominována a zachovala si tím pádem svým způsobem neposkvrněný štít. O to víc však jde o básnickou událost loňského roku a vůbec posledních let českého veršování. Máme na mysli básnickou prvotinu Kristýny Vorlíčkové Open space, sbírku vydanou bohužel posmrtně. Málokteré jiné generační svědectví v řeči vázané totiž ve srovnání s básnířčiným „otevřeným prostorem“ obstojí, a obstojí-li, tím líp pro poezii.

Připomene to každý, kdo o této sbírce napíše, nelze to však nepřipomenout: jde o autorku tří jmen či tří příjmení. Když českobudějovická rodačka Kristýna Dušková studovala v Plzni práva, v pouhých dvaceti letech (!) vydala přinejmenším pozoruhodnou novelu či přesněji řečeno dvojnovelu Nahá Godotka. Ta byla nominována na Cenu Jiřího Ortena a z odstupu času možno litovat, že ji nezískala. Psala i básně a poté, po přesídlení do Prahy, publikovala pod jménem Kristýna Janouchová. Načež přišla řada na Kristýnu Vorlíčkovou a na knižní vydání její další novely Flying foxes (2012). Ponejvíce v letech 2014 až 2016, kdy žila v Čelákovicích, vznikla básnická sbírka Open space, jejíhož vydání se již Kristýna nedočkala: zesnula v nedožitých sedmatřiceti letech. Bude někdy uveřejněna autorčina literární pozůstalost?

Pravděpodobně není náhodné, že se o posmrtné vydání této sbírky (v kmenové nakladatelské edici Ouvertury) zasloužilo pražské nakladatelství Literární salon, ve kterém už vyšlo několik desítek básnických svazků (převážně tzv. nezavedených či málo zavedených autorů) a které se pod kuratelou výrazné básnířky Terezy Riedlbauchové může vykázat celou řadou edičních počinů. Namátkou: kde jinde by vyšla (zde: v edici Bilingva) antologie hispanoamerické modernistické poezie s názvem Rozptýlené průsečíky nebo kde by neváhali vydat nové překlady Sonetů Orfeovi z pera Reinera Mariy Rilka do naší mateřštiny?

Vraťme se však k současné české poezii a do zmíněného „otevřeného prostoru“ Kristýny Vorlíčkové. Recenze jsou recenze a kritiky jsou kritiky, vzdejme uznání i Radimu Kopáčovi, jehož úvod ke sbírce patří k nejlepšímu, co tento literární kritik (ostatně o něco starší vrstevník Vorlíčkové) v poslední době napsal. Básnířčinu sbírku je však záhodno posuzovat a interpretovat především v kontextu autorek a autorů jejího pokolení, to znamená ročníku jedenaosmdesát. Což lze jistěže rozšířit na literáty narozené na rozhraní sedmdesátých a osmdesátých let. Nehodláme jistěže tvrdit, že pisatelka Open space je z nich „nejlepší“, nepochybně však intenzivně a poeticky pregnantně vyslovila a vyjádřila životní pocit tzv. mileniálů. Plus jejich bludné přesvědčení, že putují po životní cestě, po níž možná nedoputují. Nikam? Takto vzato je její postmortuální sbírka i svébytným generačním manifestem.

Baže: vždyť verše všelijakých uznávaných veršotvůrců beznadějně zplaněly. Posmrtně vydané básně Kristýny Vorlíčkové jsou v porovnání s nimi neuvěřitelně, až bolestně živé.