literární západ

Málokdo si dnes ještě vzpomene na pardubického češtináře Pavla Studničku (1946–2015): vyrostl na Chrudimsku a po absolutoriu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy učil na středních školách, zejména na potravinářské průmyslovce v Pardubicích. Nutno připomenout, že se chtěl usadit v Liberci jako kulturní redaktor, tzv. normalizace to však překazila. Celý život si psal deníky, leč publikovat začal až počátkem devadesátých let minulého věku. Pět a půl roku po pedagogově úmrtí jeho syn Jan, medik, a básník Petr Mazanec, někdejší Studničkův kolega ze studií a celoživotní přítel, dali dohromady soubor textů, zčásti publikovaných, zčásti z nebožtíkovy pozůstalosti. Knihu nazvali Poslední pozdrav (Nová tiskárna Pelhřimov) a opatřili ji poměrně zbytečným a především zavádějícím podtitulem „publicistický výbor: studie, rozhovory, promluvy, články, cestovní zápisky“.

Už na první pohled je totiž zřejmé, že zejména vstupní část publikace pohříchu nemá s publicistikou pranic společného: jde o vědecké studie uveřejněné kupříkladu v Akordu, v Chrudimském vlastivědném sborníku nebo v konferenčních sbornících Ústavu pro českou literaturu AV a Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Nepochopitelně však zůstala stranou zřejmě nejhodnotnější autorova práce uveřejněná v Tazích, v ročence Univerzity Pardubice. Škoda přeškoda! Zařazeny nebyly ani další publikované texty, o nichž se editor zmiňuje v úvodu ke knize a předtím již v rámci nekrologu v brněnských Kontextech. Pod záhadným titulkem Promluvy tu najdeme zajímavé informace o Albertu Pražákovi nebo o významných osobnostech z minulosti východočeských Chroustovic: co je ale na tom „promluvného“? Je to pisatelovo pojmenování? Sečteno a zváženo: tři čtvrtiny autorových textů z této knihy již byly tak či onak publikovány – v Perspektivách, v Proglasu, v Mlynářských novinách a v řadě případů též v nízkonákladovém generačním sborníčku Listopad, jehož vznik Pavel Studnička po roce 1989 inicioval.

Ve zmíněném podtitulu se uvádí rovněž (zčásti rukopisný) žánr cestovních zápisků (ponejvíce z devadesátých let), leč spíše pominuty zůstaly autorovy deníky, jež byly nepochybně psány i s možností veřejné publikace. Vybrané ukázky nakonec tvoří pouhou desetinu Posledního pozdravu a vesměs jde o zápisky uveřejněné v uvedeném Listopadu, dostupném v základních knihovnách. Paradoxně se nedostalo na pasáže z deníků, které byly otištěny v již uvedených pardubických Tazích. V editorově úvodu se konstatuje, že u části pozůstalosti Pavel Studnička počítal i s její knižní podobou, byť „ve velmi skrovném pojetí“. Nakonec však v knize najdeme pouze deníkové fragmenty z let 1967 až 1969, dále z roku 1984 a ještě z let 1988 až 1992. Krušná sedmdesátá léta (manželství, otcovství, rigorózní promoce…) zůstala z pohledu deníků nepřístupná. Jakož i období po roce 1992.

Ke Studničkovým dlouholetým přátelům náležel kupříkladu českobudějovický spisovatel Věroslav Mertl, jenž si také psal deníky a vydal ještě za svého života dva obsáhlé svazky diaristických záznamů. Mimochodem: rozhovor s tímto literátem byl do knihy zařazen, což nebylo možná (stejně jako další rozhovory) vůbec zapotřebí. Mertl byl věhlasný tvůrce, deníky jsou však obecně vzato unikátní svědectví o době i o lidském osudu, o to víc tudíž želíme, že nedošlo na knižní zveřejnění deníků Pavla Studničky ve větším rozsahu. Možná si to nepřál, jenže i Franz Kafka vybízel ke spálení svých rukopisů. Lze odhadnout, že v nebožtíkově „kufru“ odpočívají tisícovky stran jeho deníkových zápisků, které mohou vypovídat o minulých desetiletích víc než kdekteré beletristické výtvory. Nemusí, ale mohou. Proto nezbývá než si přát, aby někdy také ony vyšly knižně, alespoň v úctyhodnějším výběru. Pak to bude skutečný „poslední pozdrav“ jedné nevšední, byť málo známé osobnosti z pokolení formujícího se v šedesátých letech.