Severomoravského divadelního (nyní už i filmového) režiséra a herce Miroslava Krobota jistěže není zapotřebí zevrubně představovat, jako literát však patří k úplným nováčkům. Však také svou první knihu, svůj nedávno vydaný prozaický debut obdařil velice skromným a zároveň záměrně sebekritickým názvem, totiž: Nečíst. Proč si však Krobotovu prvotinu Nečíst nepřečíst, když přišla zásluhou brněnského nakladatelství BizBooks na svět?
Jak však její příchod na zmíněný pozemský svět probíhal, to samozřejmě nejlépe ví autor sám a pochopitelně i redakce, zatímco čtenář a případný recenzent se může jen domýšlet. Nuže, na první pohled to vypadá, jako kdyby měl Miroslav Krobot v nějakém pomyslném tusculu desatero či devatero podobně pomyslných truhliček, do každé z nich tentokrát již naprosto nepomyslně sáhl a vylovil z ní jeden z rukopisů. Potom není divu, že skoro každý z těchto devíti nebo deseti příspěvků (první dva jsou totiž z tematického pohledu jedno a totéž) představuje úlovek značně odlišného ražení. Na začátku je to dvojí vylíčení a dvojí vypsání autorova zájmu o osudy a vůbec o existenci legendárního „Eskyma“ Welzla, které možná jednou ztvární i ve filmové podobě, kdo ví! Jinak však tyto texty představují ze žánrového hlediska cílevědomou všehochuť. Jenže každý má své gusto, něco někomu může chutnat víc a něco méně. Pokud se ale některý text, jež autor rozděluje do „kapitol“, někomu líbit nebude a opravdu nezalíbí, na to má Krobot připravenou přímočarou reakci: Nečíst!

Líbí nelíbí, to by neměly být parametry literárněkritického uvažování. Můžeme však dojít po přečtení knihy k závěru, že nejpřesvědčivější jsou texty, v nichž je patrné nebo v nichž se přímo vůčihledně projevuje nějaké dokumentární podloží. Kupříkladu jde o ukázky z korespondence (předpokládejme, že autentické, nikoli imaginární) s Ivanem Vyskočilem a jinými. I kdyby však šlo o fikci, stejně je to „výživné“ čtení! Analogicky působivé jsou i další „reálné“ pasáže, namátkou o Krobotově účinkování v chebském divadle, dále jeho lakonické, nicméně výstižné vzpomínky na Jana Grossmana, ale i scenáristické zaznamenání přelomového jednání Ladislava Adamce s Václavem Havlem v roce 1989.
Sečteno a zváženo: tam, kde autor vychází z nějaké hodnověrné či věrohodné situace, je o poznání hodnověrnější a věrohodnější než v textech, kde se o tuto vypravěčskou polohu nemůže dostatečně opírat. Po tomto povážlivém zjištění však dospíváme ke zjištění ještě povážlivějšímu: že totiž nejslabší nebo eufemisticky řečeno to nejméně přesvědčivé, co v knížce nalezneme, jsou vlastní Krobotovy „povídky“ či prozaické příběhy, při jejichž čtení si nevyhnutelně uvědomujeme, že sice jde o prvotinu značně opožděnou, nicméně o prvotinu čili o začátečnickou práci svého druhu. Nebude nic nového pod sluncem, utrousíme-li, že vysoké renomé divadelní, filmové a herecké ještě nepředstavuje žádoucí záruku literární kvality. Od základu jiné to však může být v další knize, která si možná zvolí úplně opačný název, totiž: Číst.
Hypotetická druhá či příští Krobotova knižní publikace by si také zasloužila poněkud pečlivější přístup redakční. V obsahu je uvedeno zmíněných desatero textů, které pak ale jsou představovány a dokonce i řazeny a číslovány jako samostatné „kapitoly“, byť vskutku na sebe nenavazují ani v nejmenším. Aby to bylo pestřejší, jejich konkrétní názvy se poněkud obměňují – a kromě toho se experimentuje i s písmem, jednou je velké a tučné, podruhé verzálky, potřetí kurzívy, počtvrté ultraobyčejné. Proč ne, na pohled je to možná i nemálo přitažlivější, při čtení ovšem nikoli. Co ještě dodat? Snad odcitovat charakteristiku na záložce, podle níž Miroslav Krobot „formálně si poletuje mezi úvahou, povídkou, dopisem či úryvkem z scénáře“. Ano: je to ryzí krobotovská levitace.