literární západ

Není to příliš spravedlivá charakteristika: jde přece o memoáry. Však nikoli náhodou básnířka a překladatelka Jana Štroblová k názvu svého knižního vzpomínání Rok sem, rok tam (vydala je pražská Pulchra) připojila podtitul Vzpomínky, ačkoli je nad slunce jasnější, že jde o ně a o nic jiného. Pravdou ovšem také je, že nejsou vzpomínky jako vzpomínky, že memoárová literatura má široké spektrum možností, jak vyprávět o době a o sobě, na co se více či méně soustředit a co naopak pominout. Také existuje termín, který zejména pisatelky memoárů nemají v oblibě, totiž: paměti. Rozdíly mezi jednotlivými označeními jsou přitom minimální, dokonce v prvé řadě emocionální. Paměti, to vyznívá až dědečkovsky a babičkovsky, memoáry sepisují maršálové a miliardáři, zatímco vzpomínky jsou vzpomínky. Mohou být i předčasné, mladé literátky kolikrát s pohnutím vzpomínají na nedávné mládí, především je však zapotřebí mít na co vzpomínat. A o čem pomlčet.

Jana Štroblová sepsala a vydala své paměti (memoáry, vzpomínky…) u příležitosti osmdesátých narozenin (možná se to nesluší prozrazovat, ale slovníky a jiné příručky včetně wikipedie mluví více než jasnou řečí) a nelze vyloučit, že jejich sepsáním měla v úmyslu se ve větší míře „zpřítomnit“ na současné literární a obzvláště poetické scéně. Snad jí nekřivdíme, ale v úvahách o soudobém českém básnictví se dnes o Štroblové víc mlčí než mluví, což není úplně košer: vždyť v průběhu uplynulého dvacetiletí vydala básnířka nejméně šest knih veršů a kromě toho vyšlo i několikero výborů z její poezie. Nedočkala se však (prozatím) výraznějšího literárního ocenění: nezískala Cenu Jaroslava Seiferta a neoctla se mezi finálními nominanty na Statní cenu za literaturu. Udělení Ceny PEN-klubu s turistickým názvem „Vlastní cestou“ se dá chápat spíše jako poděkování, že Štroblová v Českém centru PEN-klubu dlouhodobě zasedá a reprezentuje ho na bezpočtu zahraničních výjezdů. To ale jde o spojení cesty vlastní neboli osobní, s cestičkami a stezičkami nevlastními a neosobními. Že by mnohaletou absenci literárních vavřínů měl na svědomí nějaký zavilý kritik, který na autorku sočí? Kupříkladu náramně sebevědomý rétor Jiří Brabec?

Jak už bývá u memoárových publikací zvykem, také ve vzpomínkách Jany Štroblové se jejich těžištěm stávají léta mládí a první zralosti, o nichž vzpomínajíc referuje nepochybně živě a poutavě. To však zároveň vtiskuje její knize určitou rozpolcenost až nevyváženost. Aritmeticky vzato jsou ranému údobí čítajícímu přibližně tři desetiletí věnovány asi tři čtvrtiny textu a mohli bychom mít za to, že na každý rok v průměru vychází pět stran. Ve vylíčení let po listopadu 1989 jsou podobné počty úplně jiné: o následujícím čtvrtstoletí pojednává či vypráví básnířka zhruba jen na padesáti stránkách, tudíž vychází rovnice jeden rok = dvě strany. Pouze dvě strany, přičemž jsou zaplňované mnohem méně zajímavě než v pasážích dřívějších! Štroblová totiž dává přednost cestovním zážitkům, momentkám a epizodám, jakékoli vnitřní pnutí doby stejně jako dramata tzv. devadesátek a dalších roků abychom v jejích vzpomínkách hledali s lucerničkou a stejně nenašli pranic. Jako by se autorka pečlivě vyhýbala všemu, co může narušit polohu konverzačního vyprávění. Jako kdyby to vůbec nebyla pouť „vlastní cestou“, ale vyhýbavé přešlapování s vědomím „rok sem, rok tam“.

Pamětníci a souputníci autorčiny si tyto paměti s chutí přečtou i proto, že vědí, kdo je kdo a o koho kráčí. Ti ostatní kolikrát nevyjdou z rozpaků: netuší, kdo byl nějaký Josef Novák, který Štroblové něco pověděl a k něčemu ji přemluvil nebo to zkoušel. Takových víceméně bezejmenných (málokomu známých) stínů z dávných let se v této knize mihne až příliš mnoho. Dovíme se o nich nejednou jen tolik, že to byl (nebo nebyl) kamarád. Navíc, připouští Štroblová, třeba se ani nepoznají. Má totiž za to, že její kniha není paměťmi, nýbrž to jsou „malé osobní dějiny“. Malé i velké, leč zejména osobní.