literární západ

Málokterá současná knižní novinka byla literárními kritiky (raději to povězme o poznání přesněji: literárními recenzenty) tolik uvítána, poté chválena, ne-li vychvalována s takovým nadšením jako druhá próza mladé pardubické rodačky Lucie Faulerové, vydaná s přitažlivým názvem Smrtholka. Je ovšem záhodno upřesnit, že jde o spisovatelčinu druhou vlastní knížku: předtím se ještě autorsky podílela na jiných beletristických publikacích (například o brněnském „Bronxu“). Tvůrčí renomé jí získala prvotina Lapači prachu, kterou v roce 2017 vydalo nakladatelství Torst. Právě v Torstu nyní vyšla i oceňovaná Smrtholka.

I kdyby se však kniha jmenovala kupříkladu Nesmrtholka nebo úplně jinak, stejně by hned na počátku mohl čtenáře pořádně zarazit obsah. Není úplně nesrozumitelný, nicméně bůhvíjak stravitelný také nikoli. Proč ho koneckonců celičký neodcitovat? Nuže, Faulerová se rozhodla jednotlivé kapitoly své prózy pojmenovat takhle a ne jinak: „Phvo-Vuog. – Phv-vmí cháchk. – Ghvujá cháchk. – Khe-chkí cháchk. – Ephi-vuog.“ Na závěr přichází zdvořilé Phoghekovámí. Prozaička se v textu podobným jazykovým dadaistickým hrátkám sice díkybohu vyhýbá, v závěrečných pasážích však ještě jednou podlehne pokušení a oblaží nás touto srdceryvnou sentencí: „Uch hem ma kechke! Hegu gomů! Ha chvhíhy chem kam!“ To už může být takříkajíc jasné jak facka, zvláště když vzápětí čteme záměrně užívané refrénovité spojení: „Hrk-hrk.“

Těžko říct, zda v recenzentech při nepřestajném čtení tohoto citoslovečného obratu skutečně hrklo a zda právě kvůli němu česká komise nenavrhla tuto prózu na Cenu Evropské unie za literaturu: vždyť podobných akustických vycpávek textu je v knize vpravdě povícero. Dochází tu například k rozmyslnému obměňování „Š.“, mnohem dramatičtějšího „Š-š-húúúú.“, případně „Še-še-hú.“ a příležitostně i nejsugestivnějšího „Š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-húúúúú-húúúúú.“ Namátkou pisatele Lidových novin muselo toto soví houkání vysloveně uhranout a nejspíše si teď pofaulerovsky houká pokaždé a pořád. Doufejme, že jsme v pečlivých citacích ani jedno jediné š nebo ú nevynechali! Jenže autorčina Smrtholka zdaleka nestojí na těchto ponejvíce naprosto nadbytečných písmenkových extravagancích, které mají svým způsobem ozvláštňovat a fázovat tok třeskutého vyprávění.

Na rozdíl od některých jiných dílem přechvalovaných, dílem přespříliš vážně předkládaných knih má tato próza jednu obrovskou přednost: nedá se totiž prvoplánově převyprávět. Povšechně řečeno zachycuje hrdinčinu „cestu vpřed“ neznámo kudy a neznámo kam (ve vlaku), přičemž vše podstatné, co se během daného putování odehrává, probíhá v její hlavě, v jejích reflexích a v neposlední řadě rovněž v jejích vzpomínkách. Výrazným leitmotivem autorčina stylizovaného vyprávění je všudypřítomnost smrti, ať již se vynořující v dětských zážitcích nebo zlověstně varující v rámci „vyrovnávání s vnitřními démony“. Možná však ještě závažnější jsou dějové, především retrospektivní návraty k rodinným poutům, pohříchu neblaze poznamenanými i tragickými událostmi.

Smrtholka Lucie Faulerová jako celek představuje cizelovanou symbiózu experimentálního líčení, vtahujícího do svého rámce i hrdinčino podvědomí, propojovaného s neméně osobitou generační výpovědí. V obou případech sice nepochybně jde o brilantní narativní výtvor, dalo by se však také namítnout, zda tato knížka – která by si za své umění stylu zřejmě zasloužila příslovečnou jedničku s hvězdičkou – nehřeší a nakonec do určité míry nepodléhá určitému manýrismu sui generis. Možná i to je ku prospěchu díla čili k navýšení jeho estetické hodnoty. Poděkujme však autorce i za výstižnou větu na začátku vyprávění, v níž se praví, že „za oknama lítaj roky, ale tady uvnitř všechno čeká se mnou“.