literární západ

Málokterá prozaická prvotina je podle našeho názoru natolik zdařilá, čtivá a přitažlivá jako románová práce s názvem Šalina do stanice touha, kterou loni vydalo brněnské nakladatelství Host. Zvolený titul pochopitelně něco velice připomíná: totiž proslulé drama Tennessee Williamse Tramvaj do stanice touha, jenže kdyby byl severoamerický dramatik a prozaik natolik očarován Brnem, určitě by se mu „hantecovský“ titul také náramně zalíbil. Koneckonců stejně jako autorce, což je Češka jako hrom, která pochází z jižních Čech, Božetice na Písecku vystudovala psychologii a deset let pracovala právě v moravské metropoli, než se přestěhovala do Prahy a přišla k náramně cizokrajnému příjmení: jménem je Iva, jež příjmením Hadj Moussa. Zdání však klame: vzala si „Čecha s alžírskou krví“ a v naší Caput regni se nyní živí jako reklamní textařka. Přičemž o jejím autorském debutu stojí psáno a není to bohapustá reklama: „Do české literatury se vrací humor!“

V žádném případě nemáme v úmyslu převyprávět děj této knížky, zvláště když v ní nechybí detektivní nebo kriminální zápletka, prozraďme však v souladu s autorčiným pozváním k četbě, že protagonisté její prvotiny „jsou mladí, jsou krásní a jsou z Brna“. Proto i ta „šalina“, byť nikoli v hlavní úloze. Prozraďme však aspoň tolik, že ONA je úspěšná redaktorka lifestylového magazínu, zatímco ON je věčně neúspěšný podnikatel, tonoucí v dluzích a nevědoucí si rady. Až se najde řešení, přesněji řečeno se nastíní možné řešení, o němž nesmíme nic ani naznačovat, v souladu s uskutečňováním tohoto záměru se však roztočí celá série roztodivných i rozmarných černohumorných čili noárových výjevů a situací. Nezůstáváme v Brně, octneme se i v nejrůznějších cizokrajných končinách, pořád však setrváváme v čtenářském napětí, jak se to dřív nebo později vyvrbí se „stanicí touhou“ a jak to dopadne s příslovečnou šalinou. Zároveň se přesvědčujeme, že první román Ivy Hadj Moussa (skloňujeme Moussy, či nikoli?) není toliko „moudrý a laskavý“, nýbrž mnohem, opravdu mnohem víc „ironický, jízlivý a velmi nemilosrdný“.

Však není divu: nevyslepičíme ani náhodou autorčin věk, povězme však, že už má něco odžito a ví o životě dost, aby o nejrozličnějších životních peripetiích, byť ve zmíněné a nápadité „noárové“ nadsázce mohla vyprávět více než se znalostí věci Ale také se smyslem pro soudobou generaci mileniálů, zejména s pochopením (ano i ironickým, ano i jízlivým a velmi nemilosrdným)pro jejich psychické reakce a možné konverzační piruety. Mezitím prozaička v rychlém sledu vydala další dvě knihy, v nichž nepochybně využila svých znalostí z psychologie, kterou vystudovala na Masarykově univerzitě. S těmito vědomostmi dokázala přesvědčivě nahlédnout i „pod kůži“ jednotlivých postav ze „Šaliny“. Dalo by se pravděpodobně říci, že její humoristický román ze současnosti je stejnou měrou tragikomickou výpovědí o naší tolikrát zcela souměřitelně tragikomické společnosti, v níž k veškerým „tramvajím touha“ kolikrát vedou i morálně křivolaké cesty.

Morytátová románová satira ze současnosti z pera Ivy Hadj Moussa by se měla číst pro potěšení, poučení i poznání. Hnidopišsky se však pozastavme nad nad jednou zdánlivě nepodstatnou okolností neboli nad problematikou patřičného paratextu čili nad tiráží. Byly bývaly časy, bejvávalo, že kniha měla redaktora a šmytec, ničeho jiného nebylo zapotřebí. Teď to vypadá, že si v Hostu nevědí rady s rukopisem literárního díla: vždyť autorčina „Šalina“ má jednak literární redaktorku, jednak jazykovou redaktorku – a potom bůhvíproč i odpovědného redaktora. Nejde o konkrétní jména, žasněme ale, jakou odpovědnost může mít onen „odpovědný“ redaktor, když nemá v péči literární ani jazykovou stránku knihy? „Šalina“ je pravým opakem jakéhokoli smetiště, jenže těch kohoutů co tu poskakuje!