literární západ

Donedávna pravděpodobně jen málokdo znal severočeského (nyní již žijícího v Brně) básníka Daniela Hradeckého, autora několika knih veršů, který ale debutoval poněkud pozdě: až na prahu Kristových let. Do širšího povědomí čtenářské veřejnosti pronikl až nedávno, kdy jeho prozaický triptych Tři kapitoly (Euromedia Group) získal Literu za prózu. Což samozřejmě není bůhvíjaká záruka kvality: toto ocenění si už přisvojily i tituly dávno právem zapomenuté: porotci jsou jen lidé a ke ztrátě soudnosti u nich dojít může a také dochází. Autorův triptych si však nepochybně zaslouží připomenutí.

Nejde přitom o první prozaický text básníkův: jeho nebásnickým debutem se stala knížka s nemálo výmluvným a výstižným názvem Trosky jednoho deníku, vydaná již před necelými šesti lety. Následující kniha z pera Daniela Hradeckého má na první pohled trochu matoucí pojmenování: nejde totiž o tři na sebe navazující kapitoly, nýbrž (s výjimkou polobezejmenné postavy autobiografického vypravěče) o nepříliš navzájem se doplňující prozaický triptych, i když má takřečeného společného jmenovatele. Za ten můžeme pokládat na různý způsob představované literární svědectví o „existenci na okraji“, rozuměj o prožívání mladších let daleko od velkoměst s jejich živým, jakož i s neživým či odumírajícím kulturním děním a neděním.

Zároveň to je do určité míry také spisovatelovo eruptivní loučení se světem, v němž vyrostl a vyzrál a z něhož dlouhá léta čerpal častěji nevlídné než vlídné zkušenosti: s jeho krajinou dětství a mládí. Autorův knižní triptych je datován obdobím 2014 až 2019 a vznikal v severočeských lokalitách: nejprve v Ústí nad Labem, poté o něco později v Litvínově. Tím Hradecký přímo i nepřímo prohloubil a rozhojnil pomyslnou tradici literárního Litvínova, spojenou se jmény žel již před lety zesnulého prozaika a esejisty Josefa Jedličky a žijícího, leč pravděpodobně již nepíšícího a nepublikujícího romanopisce Jiřího Švejdy. Lze se dočíst, že knížka by mohla mít titul Trosky jednoho románu, jenže tvůrce psát román nechtěl a nepsal: je to přece scenérie světa v troskách, zvláště našeho vědomí.

Daleko patřičnější a náležitější je jiná charakteristika autorova vyprávění, která jeho literární nazírání nedávné minulosti a všeobjímající současnosti obrazně přirovnává k „teleskopu namířenému do chladné temnoty všehomíra“. To je pochopitelně definice velice teoretická, ne-li dokonce vyznívající přespříliš akademicky: vždyť i esejistickou formou by se specifičnost Hradeckého pod kůži jdoucích útržků a trsů pomíjivě přítomného života určitě dala pojmenovat nesrovnatelně transparentněji, ne-li i nemálo jadrněji. Také by bylo možné přijít s hypotézou, že prozaik vyrukoval ve Třech kapitolách s tzv. ultimátní knížkou, že v ní promlouvá a vystupuje jako na nic se neohlížející takřečený ultimátní literát – lhostejno, zda jako někdejší básník nebo jako nynější prozaik.

Ze všeho nejvíce je tato knížka Daniela Hradeckého – proč nepřipomenout i názvy próz, z nichž se skládá: Dumdum, Výlety s otcem a Vikštejn – syrově pravdivou a pravdivě syrovou zprávou o světě, v němž žijeme, tudíž i o době, v níž takto setrváváme. Zprávou především o nás všech, zastoupených autorovou citlivou až přecitlivělou subjektivní personou, o nás, kdo takto (pouze na první pohled jinak) v podobných přeludech a klamech žijeme a dlíme těkajíce v představách i v každodenním reálu po nejrůznějších „kapitolách“ naší nezakotvené existence. Mýtus rodného kraje a dvojího domova už nepostačuje, vše původní je totiž v žalostném stavu a vše žalostné je navenek pravdivé, zároveň však i nikoli dosti pravdivé. Až si budeme chtít připomenout, jaká byla raná léta třetího tisíciletí mimo mediální bláboly a společenské hoaxy, bude sebezáchovně nutné se vrátit ke Třem kapitolám, ke knize z pera severočeského nonkonformního prozaika, píšícího o tehdejší „neprůhledné chase“.