literární západ

Arnošta Goldflama známe jako vynikajícího dramatika, do jehož tvůrčího rejstříku patří nejenom generační hry se společenskou a etickou problematikou, ale také svérázné miniatury, které můžeme charakterizovat i jako tragigrotesky. V posledních letech však divadelní kumštýř a uznávaný pedagog do značné míry přesedlal dílem na knihy určené dětem a mládeži, dílem na texty beletristické čili na prozaické příběhy. Mezi nimi si víceméně samostatné místo získaly práce vzpomínkové a není divu: Goldflam má na co vzpomínat, prošel takřečenou univerzitou života, než se provždy a navždy upsal divadlu, do jeho líčení vstupuje pozoruhodný a téměř nenapodobitelný fenomén poválečné brněnské židovské rodiny, v níž vyrůstal. A také v nich ožívají i výjevy z časů před jeho narozením: kupříkladu skutečnost, že jeho maminka celou druhou světovou válku strávila v Polsku a jedna statečná rodina ji coby Židovku ukrývala ve skříni. Vyjít na chvíli ven mohla jen v noci.

Některé starší, byť poměrně nedávno vydané Goldflamovy knížky byly věnovány především jeho otci, s nímž neměl vždy idylický vztah: spisovatel a dramatik třicet pět povídkových vzpomínek posléze shromáždil do jímavé knihy Tata a jeho syn. Asi v něm však hlodalo literární i rodinné svědomí a i okolí ho trpělivě nabádalo, aby podobnou knížku věnoval také památce své matky. Nyní tomuto volání (včetně volání vnitřního) vyšel vstříc a pro nakladatelství Větrné mlýny připravil synovsky vřelou vzpomínkovou mozaiku pod názvem Hlavně o mamince. Opravdu je to především mozaika, ne-li příležitostné seskupení střípků z různých vzpomínkových výjevů, poněvadž Goldflamova máti zesnula velice záhy, před více než padesáti lety, a tak není divu, že si ji spojuje ze všeho nejvíce se svým dětstvím. Po jejím skonu budoucí známý umělec odešel z domova a matka se tudíž nedožila nebo nedočkala synových prvních krůčků a kroků v dramatickém a literárním životě. Natož jeho téměř legendárního působení v brněnském Hadivadle, v němž tvůrce působil plných patnáct roků.

Pochopitelně je to knížka dominantně autobiografická, zároveň však v ní Arnošt Goldflam jakoby mezi řádky a mezi slovy prozrazuje nebo naznačuje leccos ze své životní filosofie, přičemž promlouvá také o tom, jak jeho životní názory postupně vznikaly a jak se rozvíjely tváří v tvář české společnosti zvláště v letech padesátých a šedesátých. Není to však typické vyprávění pro pamětníky: tvůrce se naopak snaží oslovit zejména současnou čtenářskou veřejnost, aby se jí vyznal či vyzpovídal, jak má vypadat (a někdy i jak nemá vypadat) láska synovská a láska rodičovská. Neřeší však přitom závažné, ne-li dokonce nadčasové společenské, psychologické nebo historické problémy: zaměřuje se na specifický mikroprostor jedné brněnské famílie a v předkládaném „meziprůzkumu“ někdejšího času se pokouší načrtnout podobiznu svých rodičů, zde „hlavně maminky“, rozuměj dvou nejbližších lidí provázejících jeho léta dětská a jinošská. Je to tedy i pomníček vzdálené poválečné době, kterou pamatují už pouze stále méně početní Goldflamovi vrstevníci a souputníci.

Znalec spisovatelova díla si pochopitelně může položit logickou otázku, do jaké míry tyto novější autorovy vzpomínkové texty navazují na jeho nejednou i knižně vydávané dramatické aktovky, nakolik jednotlivé reminiscence matčina života představují svého druhu divadelní výstup, jehož aktérem, komentátorem a rozpomínajícím se svědkem je sám Arnošt Goldflam v mnohonásobné roli nostalgického, zjihlého, nikoli však uslzeného vypravěče. A také v úloze pohnutě vzpomínajícího syna, který si vybavuje a poznovu oživuje taktéž dávno zaniklé časy nejenom poválečné. Zvláštní ocenění by si nepochybně zasloužila rovněž Goldflamova minuciózní práce s všednodenními či každodenními detaily, jejichž prostřednictvím se mu daří i po tolika letech přesvědčivě vyprávět – „hlavně o mamince“.