literární západ

Dokonce by se dalo říct: v nekonečné povodni slov. To je nejspíše nejvýstižnější a nejpatřičnější charakteristika románu, jímž středogenerační literátka píšící pod pseudonymem Anna Bolavá uzavřela svou „řečovickou trilogii“ – totiž knihy nazvané Před povodní, vydané v redakci Kateřiny Rudčenkové v nakladatelství Euromedia Group – Odeon. Připomeňme, že jak autorčina prvotina Do tmy, z tematického pohledu román o sběru léčivých rostlin, tak i následující kniha Ke dnu, volné pokračování prvního svazku, uspěly v soutěži o Magnesii Litera. Zajímavější může být zjištění, že Bolavá před osmi lety debutovala jako básnířka a že její nynější kniha je redigována výraznou básnířkou. Proč ale zajímavější? Poněvadž nejpřesvědčivější jsou v próze Před povodní zejména ty úseky, které vznikly v kadlubu básnického vypravování a které nebyly zahlceny učiněnou slovní zaplavou. Byť i se sugestivním „pachem rybiny a všudypřítomnou vlhkostí“.

Než se pokusíme o bližší žánrové určení autorčina díla, rekapitulujme, že podle záměru Anny Bolavé zřejmě a zjevně jde o „říční“ prózu. Dočítáme se, že prý jde o „hororový příběh lásky na břehu řeky“, přičemž opus sám má poněkud unikátní podtitul: je totiž věnován „řekám a jejich bytostem“. V žádném případě však nelze tento román srovnávat kupříkladu s někdejším Hastrmanem Miloše Urbana: jde o úplně jiné žánrové nastavení. Odlišné jsou i zmíněné břehy řeky, především však říční a okoloříční svět, v němž se vyskytují kupříkladu vodní pavouci s obrovskou křišťálovou bublinou na zádech. Je to postupně stále fantasknější svět poblíž fiktivních dolních Řečovic, ve kterých záhy natrefíme na „stvoření s obrovskýma zelenýma očima“. Na břehu je na břehu, co se však odehrává tam dole, rozuměj v říčních hlubinách? Jsme poučeni, že jedna z hlavních postav knihy „to tam u dna dobře zná“ a že dokonce právě tam u dna se svým tehdejším milým zplodila svou nemanželskou dceru. To by pohádkoví vodníci vyvalovali oči a nejspíše i vyvalovali!

Pochopitelně nehodláme ani v náznaku tlumočit dosti zamlžený či všestranně zaříčněný dějový rámec vyprávění, zvláště když se můžeme spokojit se základními informacemi, které se čtenářům nabízejí hned na začátku. Jakoby se totiž z prostředí každodennosti vylupovaly polopohádkové, do určité míry až nadpřirozené příběhy a figurky. Kupříkladu tu do jedné vily (arci na břehu řeky!) vstupuje tajemný host, který přichází starou studnou a především „nepatří do suchozemského světa“. Je vítán a tuze obdivován, poněvadž Hanu, jednu z hrdinek knihy, náramně přitahuje „svět pod hladinou“. Zatímco si prý řeka žije vlastním životem a posléze se po dlouhém suchu prudce zvedá, dokud ještě nehrozí povodeň, dějí se věci! Jistý Jarda je nešťastně zamilován, jeho máti dostává znepokojivé anonymní dopisy a na scénu se přivolává bývalá psycholožka. To zdaleka není všechno nebo to jistěže nestačí: vzápětí totiž dochází k tomu, že „jarní dny začínají chutnat jako zkažená ryba“. Vyústění je neméně tajnosnubné až fantazijní: když je po povodni, ukáže se, že „Hana a nový rostoucí pulec uvnitř jejího nitra tráví veškerý volný čas v plechové vaně“. Jenže to už se děje ve světě po povodni.

Netřeba pochybovat, že Bolavá umí psát, že má dar slova a nejenom slova, že takříkajíc píše jak kniha. Z hlediska literárního stylu se jejímu románu nedá téměř nic vytknout, jen kdyby… Jen kdyby si kupříkladu jedna čtenářka neposteskla, že při čtení si připadala, že kráčí naplaveným bahnem nebo že se textem brodí. Jiná si povzdechla, že se kniha četla krkolomně a že děj musela vyšťourávat v tuně popisů a metafor. Možná je to příliš příkré hodnocení, možná i neoprávněné. Co však ten žánr? Také bylo řečeno, že Před povodní je všehovšudy „taková milá pohádka“, dokonce i „fantasy v moderním fráčku“. Není vyloučeno, že tady opravdu jde o variantu fantasy. Odehrávající se ovšem před povodní.