literární západ

Některé dobrodružné knížky pro děti a mládež jsou natolik roztomilé a rozverné, že potěší a k četbě přilákají dokonce i početné zájemce dětským střevícům a střevíčkům již drahný čas odrostlé. Navíc tento žánr přitahuje rovněž ty, kdo mají literární nadání a především chuť taková vyprávění takříkajíc hodit na papír. K autorům tohoto zaměření patří i Veronika Krištofová, která si nejprve našla spřízněnou ilustrátorskou duši (stala se jí Jana Moskito, která přes své příjmení určitě nemá s komáry vůbec nic společného) a potom se zaměřila se na psaní napínavých příběhů „pro všechny holky a kluky od 8 let“. Krištofová v loňském roce začala jako autorka pro děti nápaditým vylíčením nebezpečné výpravy do zrádných hlubin v poutavě sepsané knize Eliáš mezi piráty – a jejím volným pokračováním se stalo popsání jiné výpravy v knize Eliáš mezi lidojedy (vydané opět v Nakladatelství Epocha), tentokrát prý výpravy poznávací a nesměřující nikam jinam než přímo na ostrov lidojedů. Pro poklad, samozřejmě. I když úplně jiný poklad, než o kterém psal Robert Louis Stevenson v Ostrově pokladů (či v Pokladu na ostrově).

Když pokračování, tak pokračování a potom není divu, že celá řada postav a postaviček z počáteční „pirátské“ knižní publikace zcela pochopitelně a oprávněně přeputovala i do následující knížky „lidojedské“. Titulní Eliáš samozřejmě není stejnojmenný biblický prorok, to by dětské čtenáře určitě příliš nebavilo, nýbrž na první pohled naprosto obyčejný, pouze náramně hubený kluk ze sirotčince, který má bohužel jen jednu ruku. Což je v dětských knížkách naprosté unikum. Strašně by se chtěl stát námořníkem, jenže jako jednoruký nemá sebemenší šanci, nakonec se proto spřáhne s piráty. Spolu s Angelikou, dívčí hrdinkou těchto příběhů, dcerou legendárního pirátského kapitána Flinta, se teď Eliáš statečně vydá na zmíněný ostrov lidojedů, nazývaný Ostrovem dračí krve. Co všechno se během dobrodružné výpravy přihodí, jistěže neprozradíme ani cokoli z dějových zvratů nenaznačíme. Horor to však není, navíc nás autorka plus ilustrátorka v závěrečné poznámce jedním dechem ujišťují, nakolik lidojedi jsou velice přátelští a proč jsou o dvojici českých umělkyň skálopevně přesvědčeni, že obě budou k nakousnutí. To však Eliáš ani Angelika netuší.

Knihám pro dospělé se někdy vyčítá (občas naprosto oprávněně), že se v nich donekonečna omílají nebo „přežvykují“ stále stejné příběhy a situace, že se v nich hromadí historická klišé a skutečným problémům se jejich autoři vyhýbají jako čert kříži či kříž čertu. Samozřejmě není nijak rozumné ani smysluplné porovnávat „dospěláckou“ produkci s literaturou pro děti a mládež, navíc pomiňme dosti rozšířenou kategorii „young adult“, nicméně platí, že Veronika Krištofová si jako vypravěčka počíná nemálo nápaditě. To prokázala již v Eliášovi mezi piráty a svou čtenářsky vítanou invenci nyní potvrdila i v Eliášovi mezi lidojedy. Vychází sice z některých známých pojmů (patří k nim zejména zmíněný pirát Flint) nebo z určitých topoi, k nimž náleží zejména fenomén pokladu na neznámém ostrově, s těmito fakty však zachází vynalézavě a především zábavně. A má smysl pro dobrodružné vyprávění, které určitě upoutá i holky a kluky starší než je osm nebo namátkou deset roků.

Ačkoli jde o napínavé líčení a o hrozbu, že hrdinové se mohou stát žádoucím pamlskem při obědě lidojedů, také z pohledu dětských čtenářů to je v podstatě půvabná, až roztomilá četba: stejně jako předtím piráti, ani lidojedi nemají starosti s plynem, otopem a vůbec s energií, neděsí je žádné smrtící rakety. Je to roztomilé čtení jak ze starých časů: prožíváme menší drama a všechno dopadne dobře.