literární západ

Když všichni všechno vědí, pohříchu to ještě neznamená, že to opravdu vědí všichni ani že něco vědí, někdy je to jen zdání a za slupkou podobných tvrzení se skrývá možnost, že nikdo neví nic anebo pouze tvrdí, že něco ví. A pokud kdosi hlásá, zda něco ví, podvědomě leckdy nafukuje své tvrzení třeba i z palečku vycucaným kvazitvrzením, že to „všichni přece vědí“.

Zápisník i sloupek jsou žánry, u nichž existuje latentní oprávnění být subjektivní až zaujatý, osobní v tom smyslu, že by z textu měly vyklenout i nadosobnější závěry či konstatování včetně truchlivých. A následující řádky nechť jsou čteny jako osobní nikoli z té příčiny, že bych si přál zakejhat jako husa nepotrefená, nýbrž na obhajobu mých celoživotních přátel (jistěže o to nežádali a nemají toho ani zapotřebí). Václav Malina, ředitel Galerie města Plzně, mi totiž ve své převážně nevěcné polemice reagující na recenzi jeho titulu Druhý dech (v Tvaru) vytkl „pochlebné články na Aleše Hamana a Dobravu Moldanovou“ (Tvar č. 18). A připojil na všechny strany pomrkávaje plivanec na mou adresu, že „všichni přece věděli, že v té době u nich usiloval o habilitaci“.

Toto tvrzení o „článcích na“ se mě netýká, poněvadž je nesmyslné, dotýká se však cti obou jmenovaných osob: to se pan ředitel domnívá, že to jsou nějací skoroúplatní omezenečkové, jimž stačí polichotit a hned otočí jako na obrtlíku?  Nesoudí tak ostatně podle sebe? Jak s Dobravou Moldanovou, tak s Alešem Hamanem, dvěma vrcholnými literárními historiky, mě spojuje dlouhé přátelství, psal jsem o nich s úctou před lety, budu o nich s úctou psát i nadále. Dobravu jsem jako vynikající literární kritičku obdivoval, už když v šedesátých letech psala recenze do „Sešitů“ – a Aleš Haman? Vážím si ho, vděčím mu za mnoho rad, občas i polemizujeme. Jejich práce recenzuji i s případnými výhradami – jenže Malina o tom nemá zdání. Někdo mu podsunul slůvko „pochlebné“ a on s ním operuje.  Přitom jde o osobnosti, jimž oba nesaháme ani po paty, a to i kdyby náš ředitel s hýkáním vylezl na žebře a natahoval se vzhůru seč mohl. Zato ale „všechno přece ví“.

Takže ví i to, že jsem u Hamana a Moldanové „usiloval o habilitaci“. Když to všichni vědí, jakáž pomoc! Jenže: mou habilitační práci oponoval nynější univerzitní profesor Lubomír Machala z olomoucké bohemistiky a jeden z nejvýznamnějších polských bohemistů doc. Józef Zarek, dále doc. Petr Poslední, renomovaný bohemista a slavista, nositel vysokých polských vyznamenání. Předsedou habilitační komise byl univerzitní profesor Jiří Svoboda, který jmenoval oponenty a měl hlavní slovo při habilitaci, kdy se dvaadvacet členů vědecké rady vyjádřilo kladně a nebyli to žádní nezdárkové! Všem i při této příležitosti „pochlebně“ děkuji za konstruktivní připomínky a především za nepředpojaté a nezávislé profesionální jednání. Ovšem – podle Maliny „všichni přece vědí“, že jsem usiloval o habilitaci u Hamana a Moldanové a obluzoval je tudíž svými suplikami či co. Kdo byl oponent, kdo členem komisí aj., lze snadno zjistit, ale pan ředitel o tom nemá tuchy, pouze ví, že „všichni to vědí“. Ale odkud to všichni vědí a co vědí, když je to trapný až záludný žvást? Míním, že Malina nezná ani poměry na plzeňských právech, natož na mimoplzeňských fakultách, a co tudíž tak vehementně „ví“, musel mu nějaký kmocháček nakukat. Ale kdo, když je to lež jako věž? Asi někdo, kdo se tuze rád schovává za cizí názory i za cizími zády. Jen ho nechme, ať se bojí!

Jenže: některá slova se vracejí jako bumerang. V pražských uměleckých kruzích bylo nedávno řečeno na adresu ředitele Maliny, že je provinční mazal a všichni to vědí. Tumáš čerte kropáč: vědí to nebo ne? Vědí to všichni? Je Malina provinční mazal nebo jen mazal? Nebo že by nebyl mazal a nikdo to neví? – Nuže, nikdo nevíme všechno. Ale je hodně eklující, když někdo pomlouvačně lže a ještě tvrdí, že to vědí přece všichni.