literární západ

Bezednost.

Nejprve stezka bludných balvanů.

Matných jak

šupiny úhořů.

Bystřiny topící se v mlze.

Rozštípnuté kosti

vpichující se do žil prostoru.

Štíty vzdálené a rozeklané.

Písně z nejspodnějších stran.

A pak oslepující

schodiště slunce.

Diamantová zábradlí

uslzených krystalů.

Paprsky.

A stoupání.

Pak oslnivý let.

A oblaka pod patami.

Škraloup světa.

Tichá jezera.

Jako ženy.

Vzdychající pod dunivou

svalovinou půdy.

Pak planina.

Zalita mlhou a sluncem.

Kamenné siluety andělů.

Hořící keře.

Lesk.

Zlaté a stříbrné lány.

Duha sebraná do kapsy.

Duha jako brána jeskyně.

Páteř snu.

Potom modrost.

Bílý měsíc

s maskou na odvrácené

straně.

Chystající se na

karneval perutí.

Kamenná poušť.

Trysk

v černých kruzích

bezedných roklí.

Až tam,

kam chodí koně jen umírat.

Až tam,

kde bubnuje

smrt.

Vířivé tance životů.

Západ nad rozlehlostí.

Oranž

dýchající z obratlů země.

Orosená křídla

prorážejících vran.

Pády a zmrtvýchvstání

zmoklých perutí.

Pak něžná fialovost

oblohy.

Železné mohyly.

Hanebně žloutnoucí

tvář luny.

Pohlaví mění jako žáby.

Taková to byla cesta.

Ze sborníku Na dva západy.