literární západ

Tiché říčky se před našima očima proměňují v dravé horské toky a milé žínky se zase mohou proměnit v líté bytosti. Pochopitelně s nadsázkou, poněvadž ze všech nejlítější je za povodní s největší pravděpodobností arcilítá středočeská Litavka, postrach Zdic, Berouna a na dálku i celé Velké Prahy. Leč o co kráčí: o rozhořčené reakce a o míru jejich rozhořčenosti. V tomto případě jde o poněkud osobní (leč naprosto nikoli důvěrnou) korespondenci, tudíž se nesluší prozrazovat pisatele, pisatelku ani obojí. Ostatně na tom tolik nezáleží: Platí přece odedávna, že polemiky mají být vedeny výhradně v duchu zásady ad rem, nikoli ad hominem. Zajímavější by pak tudíž měly být argumenty, případně zvolený způsob argumentace. A tady aby si člověk spokojeností zamnul ruce, neboť tak to bývá a takhle to chodí, když se potrefené husy ozývají: něco je totiž potrefilo a zároveň i trefilo přesně do cíle. Samozřejmě nemáme na mysli legendární husičky z Kapitolu, které podle pověsti zachránily starověký Řím.

Nejde o nic jiného než o výhrady k autorovi Zápisníku, k pisateli těchto i následujících řádků. Už tuto rubriku v Literárním Západu „obhospodařuje“ s porozuměním redakce skoro tři roky, napsal toho hodně, možná až příliš, ne-li přespříliš, jistěže se někdy mýlil, jistěže se někdy mýlil pořádně, však u každého platí, že errare humanum est, není-liž pravda! Také však, jak se z odstupu času ukazuje, míval mnohdy a leckdy i pravdu, dokonce velkou pravdu. Což není žádná sebechvála, kdeže, vždyť mít pravdu zpravidla nebývá důvodem k pochvale, nýbrž zcela věcné konstatování. Dozajista by byla na místě polemika, zda tehdy či tenkrát se tenhleten dr. No o něčem rozepsal ve správné polemické dikci, zda neměl zvolit jiný tón, jednou mírnější, podruhé ještě víc břitký. Jenomže tohle všechno patří k riziku každé literární publicistiky, v případě literárních sloupků dokonce dvojnásob!

Balancuje se přitom po laně a ti na zemi povzneseně krčí nosíky. Také proto přece literární publicistika jako taková nepředstavuje žádné suchopárné, nějaké rádoby objektivní úřední zprávy (v nichž se kolikrát bezostyšně lže a raději vše zametá pod koberec), proto přece není a nemá být synonymem všelijakých tichých dohod u vrbiček, případně různých falešných a šalebných úsměvů a úšklebků. Je to zkrátka a dobře soustavné přicházení s kůží na trh a potom pěkně s kůží na buben. Podotkněme, že s vlastní kůží, nikoli s cizí. Ty příslovečné bubny a bubínky pak mohou provozovat patřičný rámus valící se opravdu ze všech možných stran a jistěže z nejrůznějších důvodů. A také provozují a ten rámus, hluk a vřava, je skutečně nepomyslný.

Kroutit ale může člověk hlavou, až si ji může docela dobře ukroutit, co všechno se o sobě nyní dovídá v souvislosti s tím, co v Zápisníku nebo v Zápisnících dr. No napsal o projektu plzeňských literárních či neliterárních kontejnerů. (Skoro abychom se tohoto slova báli použít: což takhle mluvit o starých zlatých popelnicích?) Že by prý například udělal lépe, kdyby vařil z vody. Že je líný, že patří ke „řvounům, co si ani nezjistí skutečnost“, a přitom jsou placeni z peněz naší společnosti. Že kdyby se „alespoň trochu obtěžoval ale, to by bylo moc práce moc nepříjemných skutečností“. Že by se přece natotata a na oplátku mohlo „psát o hlupácích co mají na vše názor hlavně aby ho měli“. Že „vždycky mě překvapí,“ píše se v mailu, „kolik času stráví někdo na tom aby takovéhle pitomosti vytvářel“. A především a zejména že si ten někdo zaslouží pár facek. Už tohle je větička jak záhlavec nebo učiněná smršť facek na sále! No a také se vynořilo velice záhadné a proradné tvrzení, že prý by se dr. No „jistě rád vrátil do dob prorežimních kde se jakékoliv vybočení přísně trestalo“.

Tak to nikoli. Ke všemu ostatnímu se dr. No kajícně přiznává: ano, je hlupák, a jaký, je líný řvoun, vytváří pitomosti, nechce se s ničím obtěžovat, natož aby si zjišťoval nepříjemné skutečnosti. Dokonce je opravdu placen z peněz naší společnosti (pravděpodobně za svou lenoru) a běduje, že svého času jako vědecký pracovník v Akademii dostával po čertech malinko: běda, věda! To všechno je pravda pravdoucí, bodejť by to pravda nebyla. Jenže „vracet“ se nikam nehodlá, to v žádném případě, i kdyby se to nějakou časovou smyčkou dalo uskutečnit. Ví totiž o tehdejších dobách své, ba i to, že každá éra má své vzestupy a své pády, má své vzepětí a svá selhání. Tehdy i teď. Všechno ale neví, a tak se samozřejmě velice rád nechá poučit, jak to tenkrát bylo doopravdy a co se teď nosí si o tom myslet. Koneckonců docela nedávno spisovatelka Petra Hůlová prohlásila v televizi, že šedesátá léta, ta legendární sixties, že to je kýč. Dá se tomu se zaťatými zuby tolerantně přitakat, leč s malým, zato podstatným upřesněním: pro ni je to kýč. Pro Petru Hůlovou. Svým způsobem to také byly „doby prorežimní kde se jakékoli vybočení přísně trestalo“. Vida, z čeho všeho se nedělá kýč!

Leč pospěšme k věcem vážnějším, než je nepopiratelné hlupáctví nějakého zápisníkáře. Po všech lekcích, co se má zjišťovat a co se má zjistit, padnou polemická slova, že když se v Plži uvádí logo EHMK 2015, tak to prý může znamenat mimo veškerou pochybnost, že Plž „si pěkně nakradl“ a že „Plže vydává vlastně EHMK 2015“ a že pak v redakci „pěkně rejžují a ještě u toho skuhrají“. Zdánlivě to nestojí za řeč. Plž uvádí zmíněné logo, poněvadž byl o to požádán. Nic víc. Jinak všechno může být pravda pravdoucí: v Plži si pěkně nakradli, v Plži pěkně rejžují, v Plži u toho skuhrají. To se přece nedá popřít ani vyvrátit! Proč to také popírat nebo vyvracet? Nejzábavnějším zjištěním pro redakci tohoto literárního měsíčníku by byla představa, že Plže vydává „vlastně EHMK“. Třeba na to brzy dojde, přijde se na to, že v Plži mají dost nakradeno, dost narejžováno a dost naskuhráno, takže… Dost! Polemická slova byla řečena či napsána se záměrnou nadsázkou, na druhé straně si tohle možná kdekdo v Plzni opravdu myslí! Nebo je o tom dokonce skálopevně přesvědčen! Nu ano, jenže i zde platí varování, že takto uvažovat, to je padat po hlavě do provinčních pastí.

A ještě jedna nerudná korespondenční invektiva stojí za zmínku, poněvadž to je alfa i omega všeho. Ta invektiva zní: „Hlavně že žehráte na Plzeň a ani tu nežijete, to je mi pane pokrytectví par execelance!“ To je věta do pranice, byť nemáme nikoho v úmyslu fackovat. Ani s vrozenou zdvořilostí vyhrožovat nafackováním. Toto je opravdu argument na pováženou. Z něho vyplývá, že kdo nepobývá v Plzni a v okolí, nesmí se k ničemu vyjadřovat, musí držet zobák a ještě klapačku, všemu přikyvovat, všechny obdivovat, na všechno mít prvoplánová provinční měřítka, nemůže si dokonce ani vydatně nakrást a chamtivě narejžovat v Plži (ačkoli nic není jednoduššího, jen se do toho hoši a dívky pusťte!), nesmí zkrátka a dobře vůbec nic. Natož žehrat a natož být vůči něčemu kritický. Přitom je to jednoduché: možná má člověk k Plzni nějaký vztah, dokonce pěkný a přejícný vztah, letitý vztah, a právě proto mu vadí, jak se v ní občas věci mají. A že se tedy „mají“ a jak se „mají“, hlavně v literárním dění! A co přitrouble přitroublého se v ní provozuje. Proti tomu je zapotřebí to město na soutoku čtyř řek i bránit. Byť pouhými slovy. Tohle všechno ale, jak vidno, může být notně rozdurděně a šmahem označováno za pokrytectví. Pak je ale také možné z opačného pohledu dotyčnou výtku pokládat za pořádné pokrytectví na druhou. Ne-li na třetí.

Pomozme si v zadumání tím, co Izaiáš vzkázal Ezechiášovi: „Ať sedíš, chodíš sem a tam, ať na mě běsníš, já tě znám. Tvé běsnění a tvá pýcha ke mně dolehla. Udidlo dám na tvá ústa, do nosu zabodnu ti hák, odvedu tě, kudys přišel, stejnou cestou půjdeš zpět.“ Doporučuje se všem (i sobě) opakovat si to vstoje před zrcadlem. Ba i před křivým zrcadlem.