literární západ

DISCLAIMER: Tento článek nevyjadřuje názory redakce LZ. Redaktoři jsou doslova plyšoví medvídci, nejsou mezi nimi žádné „dvě ženské“, které ve volném čase tancují na hrobech. A nikdo z redaktorů LZ se k situaci v SZS nikdy nevyjadřoval.

Co čert nechtěl, pisatel těchto řádek má nezdolnou, ba přímo nutkavou potřebu se tak trochu zastat p. Vladimíra Novotného nebo promluvit na obranu tohoto literárního kritika a doposud ještě (z čirého nerozumu) šéfredaktora literárního měsíčníku Plzeňský literární život. A proč a pročpak? Nuže, především z té příčiny, jelikož Novotný o nic takového nežádal a určitě se nedomnívá, že by šlo o něco důležitého. Vždyť koneckonců nekráčí o nic jiného než o přičinlivé rochnění některých krátkozrakých či přesněji řečeno v žádném případě nikoli dalekozrakých osůbek v blátíčku a bahýnku. Jenomže z dějin literárního života dobře víme, že i podobné titěrnosti leckdy vypovídají o něčem významnějším, neboť mohou prostřednictvím pouhého detailu průkazně charakterizovat i celek.

Před několika dny se konala schůze Střediska západočeských spisovatelů. A co se proslýchá, co říkají ti, kdo byli při tom? Nuže, prý bylo zajímavé snad jen tolik, že se rokovalo, zda má nynější výbor Střediska odstoupit kvůli „hanopisům“ nějakých “dvou ženských“ na Literárním Západu, anebo se nemá nechat jimi „zviklat“ a zůstat ve funkci. Zůstaňte, zůstaňte, orodovalo členstvo, a proč? Poněvadž kdybyste odstoupili, dali byste těm „dvěma ženským“ za pravdu, a ony by pak, ty dvě ženské (?) z Literárního Západu, určitě samou radostí tancovaly na hrobě Střediska západočeských spisovatelů. Představa surreálná, představa obskurní? Nikoli, typická představa středisková. Nejvíc proti těm „dvěma ženským“ brojil nejmenovaný člen Střediska, který se přitom hrdopyšně naparuje, že Literární Západ zásadně nesleduje (jako člena literárního sdružení ho k tomu nic nenutí), jedině když je tam nějaký skandál. Mezitím si pravděpodobně pilně čítá v Blesku nebo v Aha, tam jsou skandály pořád, zatímco na Literárním Západu poskrovnu. A ano-li, bývá k tomu i důvod. Namoutě, v Plzni působí cosi jako Vesnička má středisková a dělá si starost o svůj hrob.

Teď už musí dojít na vystoupení zástupce šéfredaktora Plzeňského literárního života ing. VG. Prý se obul nadobyčej „upřímnými“ slovy do uvedeného Vladimíra Novotného (nečlena SZS), že nemá právo Středisko kritizovat, poněvadž také byl členem výboru, ergo nic nezmohl a nic nesvedl, tak ať drží zobák. Není nad pravdu pravdoucí! Novotný ve výboru opravdu figuroval, tj. zvolili ho tam, je to už pěkná řádka let. To ještě G nebyl členem Střediska. A ve výboru Novotný skutečně nic nezmohl a nic nesvedl, poněvadž to nebyl dobrý člen výboru (ostatně dojížděl ze vzdálených končin) a žádná škoda, že v něm dávno není, vždyť kolikrát ho na výbor ani nepozvali nebo pozvali na poslední chvíli. Nejčastěji se výboři scházeli, když měl Novotný povinnosti ve škole, tudíž kdy učil, přičemž se dobře vědělo, že učí a bude od něho pokoj. O všem, co bylo jen trošilinku důležité, beztak rozhodovali jiní. Prostě si všechno pěkně mezi sebou upytlíkovali a bylo to. A do vydávání knih v Plzni vehementně mluvila paní, co zalévala kytky.

Dále: za každé dobré úmysly, natož skutky, má být člověk po právu potrestán. To platí a bude platit do skonání věků. Tak i zde: VG poté k radosti mnoha členů Střediska prý vyčinil nepřítomnému Novotnému, že kdysi nasliboval sepsat Plzeňskou dvanáctku (tj. soubor medailonů plzeňských literátů), leč nesepsal nic a odešel ze Střediska. Další pravda, přímo jak řemen! To už tak bývá, že literární historik a kritik má v plánu sepsat nějakou knižní publikaci a bohužel ještě častěji zůstane toliko u zbožného přání. Kdyby tak ing. G tušil, co všechno Novotný nesepsal a už nesepíše a že z toho nemá žádnou radost! Literární badatelé totiž nežijí ve vzduchoprázdnu a mají i jiné úkoly a starosti. Tohle byl sice tuze řádný úmysl, jenže… Přitom ing. G bohužel nebo zvláštní náhodou ušlo, že dávno předtím, než Novotný odešel ze Střediska, rozvázal pracovní poměr se Západočeskou univerzitou: byl z ní popravdě řečeno „odejit“ stejně jako předtím z Plzně řevnivě vyštípali prof. Aleše Hamana, pýchu naší literární bohemistiky. Jeho bývalí kolegové dokonce zamlčují, že Haman deset let na fakultě působil… Ergo i Novotného nynější oučinkování v literárním světě a životě západních Čech představuje svého druhu kulturní anomálii, na niž se mnozí nelibě čepejří. A přitom stačí neuvěřitelně málo: všehovšudy založit a vydávat nesrovnatelně lepší literární časopis než Plž. Zejména pro nevraživé mluvky by to byla naprostá hračka. To už tady dávno mělo být, nikoli nějaká zvětralá Plzeňská dvanáctka. Anebo se hnutím malíčku zmocnit Plže a přetvořit ho ve Zpravodajík zmíněného Střediska. Jak krásně pravil klasik: „Joj, to by bylo milúčké!“

Pohleďme však na inkriminovanou záležitost čili na Plzeňskou dvanáctku odjinud. Sepsat medailony dvanácti plzeňských spisovatelů na jedné straně není nic jednoduchého, ale na straně druhé to není nic, s čím by si odborník neporadil. Kdyby měl chuť a především volno. Když bylo zjevné, že drahný čas již v Plzni nepůsobící Novotný se stěží k původnímu záměru dostane, pročpak Středisko západočeských spisovatelů rázně nebo důtklivě nevyzvalo nebo nepřemluvilo jiného západočeského bohemistu? Ne že by o nich nevědělo: někteří iks let zasedají ve výboru SZS, jiní jsou Střediskem dlouhodobě nominováni do bohemistických porot regionálních i neregionálních atp. Lektorují knížky, editují knížky… Dokonce jsou v západočeských médiích označováni za velké znalce soudobé plzeňské a nejenom plzeňské literární tvorby. Proč se tudíž nepustili do obdobného projektu? Mohlo být dávno hotovo. Jejich „dvanáctka“ se mohla skládat z jiných autorů, vypadala by jinak, také hodnocení vybraných literátů by mohlo být odlišné, nejspíše velice nekritické.

Namátkou se podívejme na předloňskou porotu Ceny Bohumila Polana: tam se sešlo přece plno potenciálních pisatelů podobné knížky! Především Jana Sováková, kterou ve Středisku západočeských spisovatelů tvrdohlavě považují za bohemistku, ba přímo za bohemistku par excellence. Dále Bohumil Jirásek, muž vyššího věku, stále však píšící a publikující, pohříchu víc o Karlu Čapkovi než kupříkladu o Jaroslavě Málkové. Posléze v abecedním pořadí Jiří Staněk a Viktor Viktora. Pro tuto čtveřici by projekt sepsání jakési „plzeňské dvanáctky“ (nebo desítky, jedenáctky…) mohl znamenat velký impuls ještě z jednoho důvodu. Dopátráme se ho, položíme-li si prostinkou kvízovou otázku, vhodnou pro žáky z první třídy nebo pro mateřskou školu. Otázka zní: kolik toto ctihodné kvarteto plzeňských literárních badatelů uveřejnilo v posledních deseti letech knižních publikací? Tedy kolik dohromady. Ví to aspoň ing. G? Možno hádat donekonečna, možno to uhodnout na první pokus. Nebudeme napovídat ani naznačovat, obecně však není vzdáleno pravdě tvrzení, že literární badatel má bádat, nikoli doživotně dřepět ve výborech a komisích a bůhvíkde ještě. Třeba hačnout k psacímu stolu a napsat místo vetchého slibotechny Novotného stokrát líp tu Plzeňskou dvanáctku.

Leč proč by to museli být vysokoškolští pedagogové? Proč by se tohoto úkolu nemohl chopit ing. G? Z jeho informativních novinových příspěvků o knihách západočeských a plzeňských autorů vydaných v průběhu posledních let dal sestavit docela rozsáhlý raneček textů. V žádném případě by se ale ing. G nemohl vymlouvat na své angažmá v Plzeňském literárním životě, poněvadž to by se z dálav dojíždějící nespolehlivec a křivopřísežník Novotný tím začal ohánět také. Výmluvičky, výmluvičky. Nebo je k mání ještě další varianta: ing. G by se mohl posousedsku domluvit s Jiráskem, Sovákovou, Staňkem a Viktorou a v pohodě sepsat uvedenou Dvanáctku či Desítku i s nimi. Práci by si přátelsky rozdělili. Pár stránek pro každého… Cena Bohumila Polana by podle stávajících regulí za to být nemohla, leč došlo by k nápravě škody. Tak ruče pište, hoši a dívky!

Stačí. Patálie Vladimíra Novotného venkoncem nestojí za řeč. Kdo však asi budou ty „dvě ženské“?