literární západ

Snad opravdu naposledy se (přitom nejspíše naprosto zbytečně) vracím k nedávné nedomrlé insinuaci, podle níž většina toho, co píši o Plzni, pochází nebo přichází z tzv. druhé ruky čili toliko zprostředkovaně. Takže vše, co se v Zápisníku dr. No konstatuje, má být tímto hanlivým výrokem bagatelizováno. Pominout a nechat bez komentáře lze podstatnou okolnost, že celá řada textů z této rubriky o Plzni vůbec nepojednává nebo se v nich reflektované záležitosti dotýkají západočeské metropole pouze do určité míry, občas skutečně maloulinko. Leč ty, které vskutku reagují na nějakou událost plzeňského literárního života, většinou opravdu vznikají na základě nějaké zprostředkované informace.

Ano, je to tak, jenže jiné a jinak to přece ani být nemůže, to by totiž v Zápisníku dr. No (arciže pod jiným jménem či pod jiným názvem) musel pokračovat někdo jiný, nějaký rodilý Plzeňák nebo člověk v Plzni hluboce zakotvený nebo zakořeněný. Takový pisatel by ale – teď nemáme na mysli zhola žádnou konkrétní osobu – zase pravděpodobně neměl žádoucí nadhled. Kdyby ho měl, bylo by to málem proti přírodě. Periodicky se totiž potvrzuje, že pod svícnem je nejtemněji, a ti nemnozí (nebo i mnozí), kdo vědí nejlépe, jak to vlastně bylo a co se ve skutečnosti přihodilo, o tom (tj. o všem) buď mlčí jak celičký šik kaprů v rybníce, anebo už z principu všechno opatrně překrucují, někdy dokonce spíše neopatrně překrucují. Slavný Hercule Poirot by určitě měl hodně práce, kdyby zjišťoval, jak se věci mají, a není vyloučeno, že by se nechal znechutit už při vyšetřování hned prvního plzeňského literárního případu, s nímž by měl něco do činění.

Nuže: z druhé až možná páté ruky se ba i mimo staroslavnou Plzeň šíří informace, že Středisko západočeských spisovatelů (nové vedení, staré vedení, staronové vedení?) se hodlá co nejvíce kamarádit – jak to přesněji pojmenovat? – se společenstvím jihočeských spisovatelů. Proč ne, kdo jim v tom v průběhu uplynulého čtvrtstoletí kdy zbraňoval? Nepochybně nikdo. Ostatně, kupříkladu nebožtík Luboš Vinš, člen SZS, pocházel z jihočeské Blatné a žil tam, ikona plzeňské poezie Josef Hrubý je původem rovněž Jihočech – a podobných případů a příkladů by se možná našlo víc. Teď se neodvoláváme na žádnou druhou či třetí ruku, předpokládáme však, že myšlenka o přátelství dvou regionálních literárních organizací nejspíše vzešla z Obce spisovatelů: obě krajské instituce mají své zastoupení v Radě OS. A na internetu je možno si přečíst, že jihočeští spisovatelé jsou v současnosti „stále aktivnější“, takže nebude na škodu, když si pár závažnějších údajů o nich ve zkratce zrekapitulujeme. Pokaždé v mírném srovnání se situaci v Plzni a v západních Čechách.

Společenství jihočeských spisovatelů se oficiálně nazývá Jihočeský klub Obce spisovatelů (zkráceně JčKOS), bylo ustaveno jako instituce až v roce 2000 (čili až deset let po založení podobné instituce v západočeské metropoli) a jeho nynější předsedkyní je Hana Hosnedlová, podepisující se i jako Hanka Hosnedlová. Tady je záhodno připomenout, že v šedesátých letech tato autorka pět roků působila jako novinářka v Plzni, leč po roce 1969 se nadlouho octla mezi zapovězenými – mezi literáty i novináři. Můžeme vyzdvihnout, že k hlavním akcím JčKOS patří pořádání nebo spolupořádání Zeyerových Vodňan (skoro dvacet ročníků) – nemýlíme-li se, v západočeském Středisku nic takového nepořádají. Dále už zhruba deset let Jihočeši udělují spisovatelskou Číši Petra Voka (čili obdobu Ceny Bohumila Polana), nikoli však za konkrétní knižní novinku, nýbrž za celoživotní dílo: letos ji dostal písecký Ladislav Beran a předtím táborský Přemysl Veverka.

Zahraniční kontakty mají v JčKOS zejména s hornorakouskými literáty, zatímco Plzeňáci především s východobavorskými. V několika jihočeských městech nedávno kolovala putovní výstava, představující třiatřicet současných spisovatelů „žijících a tvořících“ v Jihočeském kraji. Poměrně nedávno vznikla i podobně koncipovaná brožura, která ovšem zahrnuje mnohem víc autorů: kolem osmi desítek. Pro srovnání: Slovníček autorů Plže vykazoval kol tří set jmen, dnes by v něm figurovalo už více než čtyři sta přispěvatelů. Dále jihočešrí spisovatelé vydávají almanach Literární fórum. O tom jsme už svého času v Zápisníku dr. No psali; něco se dozajista změnilo, něco určitě nikoli.

Asi stále platí, že jde o časopis či občasník mimo jihočeské kulturní kruhy naprosto nesehnatelný, od loňského roku (?) je však dostupný na internetu. Má něco společného s Literárním Západem, něco málo, zejména diskusní rubriku. Loni přišel na svět třikrát, v letošním roce se objevilo prozatím jediné, dubnové číslo. Šéfredaktorem je básník František Tylšar, píšící podle vlastních slov „jahodové verše“ neboli milostnou poezii. Svrchovaně důležitá je informace, že toto periodikum vychází díky grantu Jihočeského kraje a jeho poslání se zdá být především informativní. Opět pro srovnání: podporuje Plzeňský kraj vydávání Plže nebo Literární Západ? Ani či nikoli? Otočme však raději list. Jedna paní totiž povídala (nebo to byla nepaní?), že v Literárním fóru by mohli publikovat i západočeští spisovatelé, jistěže j.h. – a jihočeští by se naopak mohli představit v Plži. Ach, ty dobré úmysly! Ty stezičky do peklíčka? Copak Středisko západočeských spisovatelů vydává Plže? Ach, ty svatá prostoto. No nic, nechme se překvapit a Literární Západ se o tom také zavčas doví, šustne-li alespoň něco v tomto směru. Zatím nikoli.

O Plzni se svého času psalo, že pivo je sice pivo, ale v Plzni ani v okolí nejsou vůbec žádní spisovatelé. Není to pravda. Můžeme si však položit otázku: znáte některého jihočeského spisovatele? Četli jste něco od některého jihočeského literáta? (A znáte aspoň několik plzeňských?) Třeba ano, třeba nikoli. Na místě je nápověda: nejvýznamnějším, novodobým klasikem jihočeského písemnictví je bohužel již zesnulý prozaik Věroslav Mertl, laureát Státní ceny za literaturu. (V Plzni takového laureáta dosud nemají.) Soudobá literární kritika nejčastěji píše o romanopisci Jiřím Hájíčkovi, který už také sbírá významné literární ceny. Plzeňáci nikoli. Jsou v jižních Čechách další a další literáti, jenže absolutním unikátem mezi nimi je též k jihočešství se hlásící Jan Bauer. Proč? Protože vydal už sto dvacet, ano, slovy: sto dvacet knižních publikací. Kdo nevěří, ať běží a všech sto dvacet si přečte. Vskutku: Viewegh hadr, Monyová pár hadrů, Obermannová hned několik hadrů. Kam se na Bauera hrabe veleplodný západočeský Ivo Fencl! Pokud si Plzeň může tak trochu přisvojovat kupříkladu Miroslava Horníčka nebo Jiřího Suchého, Jihočeši zase mají velký zálusk na Jiřího Žáčka nebo Jana Rejžka. Co kdyby si oba regiony zmíněné osobnosti navzájem zapůjčili?

Takže ještě jednou, přičemž shrňme fakta z trochu jiného úhlu pohledu: Jihočeský klub Obce spisovatelů vydává (občas) Literární fórum, Středisko západočeských spisovatelů nevydává nic. Že v Plzni vychází PLŽ a Literární Západ, pak na tom má Středisko „zásluhu“ v prvním případě spíše zdvořilostní, v druhém případě nezdvořile nijakou. Poté není divu, že by Západočeši rádi publikovali v Literárním fóru. A pokud se ukáže, že všechno je jinak, potom stejně existence a činnost dvou regionálních literárních organizací stojí za úvahu a především za porovnání V něčem jsou však na českém Jihu o hodně vepředu: s gustem si tam vymýšlejí i příběhy vietnamských autorek! Leč pokud se obě instituce spřátelily, mohly by ustavit společnou Cenu Luboše Vinše – cenu pro západočesko-jihočeského literáta. To by byl krásný počin!