literární západ

Kolikrát, ach kolikrát jsme se už v duchu zapřísahali, že nebudeme již zhola nic psát o Středisku západočeských spisovatelů, případně že o něm budeme psát co nejméně! Jenomže zmíněné Středisko, to je spolek (dnes se všechny kulturní i nekulturní instituce musí nazývat „spolek“), který, když se o něm mlčí a nic neříká, o to víc provádí a provozuje roztodivné brykule (též: brikule). Jednou to jsou učiněné brykule střediskové, podruhé kráčí o navlas stejné brykule spolčovací. Obracíme-li se však v této rubrice záměrně buď přímo k Plzni, anebo v ní píšeme právě o Plzni, potom vskutku jen stěží lze se k činění střediskového spolku otočit zády a nekomentovat ho aspoň hrstí slovíček.

Nejen Střediskem však je živ Zápisník dr. No! Svého času jsme tuze uvítali, když v Plzni začal působit podnik zvaný Artamo: má ve svém vínku pořádání kulturních programů, dochází tam často i na tvůrčí čtení, Artamo vyhlašuje literární soutěž Vlny modrého delfína (naposledy v ní zvítězil básník anarchistický Miroslav Sosoi, rodem Klatovák) – tohle vše je v naprostém pořádku a v tomto směru můžeme Artamu držet podle dané situace nejméně dva, ne-li všechny čtyři palce. Přesto nepřichází v úvahu, že bychom do tohoto podniku někdy zavítali – leda na pozvání majitele severoamerických rafinerií, sovětského maršála na odpočinku či programového ředitele Evropského hlavního města kultury Plzeň 2015. Tito a další lidé tohoto postavení snad jako jediní na to mají! Když se totiž dovídáme, kolik stojí v Artamu pivo a kolik stojí v Artamu vínko a kolik stojí v Artamu… Raději ani nenaznačovat. Řečeno s pořádnou nadsázkou, platit se doporučuje v tomto restaurantu jedině tisícovkou a s drobnými se rozlučte. Už jsme o tom v Zápisníku dr. No svého času psali, možná dokonce nejednou jsou o tomto hříšném počínání psali, leč podle našich „spolehlivých informátorů“ se věci nikterak nezlepšily, ba naopak zhoršily. Věru platí: dále od Artama, dále, ať nepřijdeme o horu peněz, a to nikoli nenadále!

Honem, honem pryč od Artama, nuže spějme ke Středisku západočeských spisovatelů. Vyhlásilo totiž 15. ročník Ceny Bohumila Polana. Proč však o ní psát, proč o ní pořád psát? Co počít, není zbytí, je to nejvýznamnější literární vavřín v západočeském regionu, co tudíž zbývá. V jejích regulích se znovu a zase dočteme – také nad tím jsme v Zápisníku dr. No už kolikrát úpěli a nebylo to nic, leda houby platné –, že Cena může být rozdělena čili může jich být uděleno víc, především však ji nemůže dostat nikdo, kdo ji v minulosti už obdržel (konkrétně to znamená, že nikdy, ouvej, nikdy již nepřipadne laureátství Josefu Hrubému a Karle Erbové, kteří ji v prvních ročnících získali dokonce nadvakrát). Dávno, dávno již tomu, navíc se ale nyní stalo neblahým zvykem, že se o Cenu Bohumila Polana podělí hned dva (prozatím jenom dva, jednou to budou třeba i tři až čtyři) laureáti, takže potkat v Plzni spisovatele, kterého by doposud nehřála na ňádrech bílých, jak napsal klasik, neboli na prsou Cena BP, je a bude stále obtížnější. Všichni laureáti by ji přece rádi chtěli i napodruhé…

Nikoli náhodou se proti těmto podivným zvykům konečně ozvaly nesouhlasné hlasy neboli zazněly námitky. A plzeňským kulturním světem koloval svého druhu opovědní list, jehož pisatel se oprávněně dožadoval, aby toto pravidlo „jednou a dost“, bylo dáno k ledu. Pokud by totiž byla Cenou BP vyznamenána třeba dvacetiletá západočeská básnířka, ani v devadesáti by si už jedinkrát ve Středisku západočeských spisovatelů neškrtla, i kdyby napsala Máj, Evžena Oněgina, Edisona, Noc s Hamletem… – leda že by se změnily regule. To teď bylo rezolutně odmítnuto, takže ve zmíněném opovědním listu čteme: „Trochu jsem doufal, že s novým vedením zavane (co se velmi hloupých pravidel CBP týče) nový vítr. Ale chápu, že ve zděděném bezvětří se lépe vegetuje. nic se netřese, nic se neláme, nic neulítne či naopak odněkud nepřiletí… Nechci si hrát na chytrolína, ovšem za jednou, velmi prostou věcí si stojím. Cena úspěchu roste s obtížností cesty, která k němu vede, s čímž souvisí i konkurence. Jediný hlas, který ten můj veřejně podpořil, patřil Vaškovi Gruberovi, o to víc si ho (i toho, komu patří) vážím. Když už si něco myslí alespoň dva lidé, hůře se bude argumentovat, že se oba pomátli. Výskyt bláznů na určitá společenství a počet členů má svá statistická pravidla. Ale jak se říká či říkávalo, co Čech, to muzikant, tak se bude jednou říkat: co člen SZS, to laureát CBP.“

Tak tohle v žádném případě nepsal dr. No. Nemusíme prozrazovat, o koho jde, třeba by si to nepřál. Stačí prozradit, že jde o významného západočeského tvůrce. A uznání patří Václavu Gruberovi, že se postavil na pisatelovu stranu: on sám se ještě jako jeden z mála nestal laureátem CBP, takže když není proti tomu, aby Cenu Bohumila Polana získal znovu například… no například Karla Erbová, která má v tornistře i několik čestných uznání, snižuje se jeho vlastní šance na úspěch. Leč prohrát v konkurenci kupříkladu Josefa Hrubého je úctyhodný souboj, zatímco… Nejmenujme, nejmenujme. Jiný člen SZS, který Literární Západ nikdy nečte (nebo jen jednou ročně), bojí se ho číst, přišel s kompromisním návrhem, aby se CPB mohla jednomu autorovi udělit třeba i třikrát, napočtvrté by však měli být žádostiví adepti posíláni rovnou do kriminálu v duchu loga Třikrát a dost. To jsou pěkné vyhlídky: paní Erbová v lochu, pan Hrubý v šatlavě, Honza Sojka v kleci… I to by si musela vzít porota na svědomí nebo aspoň na triko. Pořád však lepší porota neslitovná než nekompetentní.

Představit si to můžeme, pokud by však k tomu došlo, hrozilo by něco ještě horšího: že by ani Hrubý, ani Erbová pak neplatili řádně či včas členské příspěvky SZS, tudíž by byli dřív nebo později ze Střediska s náramnou ostudou vyloučeni. To je reálná hrozba, tuze reálná, neboť na poslední členské schůzi se ve Středisku ze Střediska vylučovalo. Nemáme ověřeno (střediskáři to tají jako tajemství nejtajnější), kdo všechno byl pro neplacení členských příspěvků vyloučen, k vylučování však určitě docházelo. A co čert nechtěl, takto byli vyhnáni nikoli z ráje, nýbrž ze Střediska (prý) jednak Marie Majtánová, (prý) jednak Tomáš T. Kůs. (A ještě jiní.) Je-li to v jejich případě pravda pravdoucí, potom v obou uvedených případech jde o laureáty Ceny Bohumila Polana! Nebo že by šlo pouze o Majtánovou? Tedy jen o jednu laureátku CBP? Kuloáry se však údajně nemýlí v tvrzení, že málo chybělo a ze Střediska by hanebně vyletěl i nebohý Martin Šíp, nestalo se však tak, neboť dlužnou částku dodatečně uhradil. Kdyby ho nové vedení vyrazilo, byla by to taková odměna za to, že Šíp obětavě vypomáhal Středisku v redakčních záležitostech. To ho ctí, možná se však k tomu neměl nechat přemluvit, neboť když vrána k vráně přisedne, malér hned na dohled je.

Příspěvky se mají platit. Stejně jako je záhodno mít procvaknutou jízdenku v tramvaji. Ovšem v PEN klubu i v Obci spisovatelů jsou neplatičů mraky a jeden z ctihodných přátel dr. No je už neplatí deset let a trpělivě čeká, kdy ho vyprovodí z vrátek. Vyprovodí-li. Ovšem kvůli tomu vyhazovat regionální autory z regionální čili nevelké spisovatelské organizace? Včetně laureátů prestižní regionální ceny? Připouštíme, že jde o lidský šlendrián, za ještě větší lidský šlendrián však pokládáme skutečnost, že o vyhazovu ze SZS rozhodují lidé, kteří jsou milionáři. Nebo multimulti multimilionáři, co my víme. Ty miliony jim přejme, kdyby však byli k čemu, beze slova neuhrazenou částku uhradí ze svého. Zvláště tam, kde jde o důchodkyni, o hospitalizovaného člena, o autora bez stálého zaměstnání a podobně. Jedni neuhradili, druzí také ne a vyhazov je hnedle na světě. Djó, na chudej lid muší bejt přísnost.

Bude-li to takto bohulibě pokračovat, nepotrvá to dlouho a v Plzni se ustaví cosi jako literární Salon odmítnutých čili vyloučených nebo vyhozených. Jeho členy by byli i ti, kdo ze Střediska odešli sami a in memoriam by se jeho členem mohl stát také Luboš Vinš, který z řad SZS stihl odejít ještě předtím, než bohužel předčasně odešel ze života. Kdyby nezaplatil, také by ho ze Střediska vyhodili.