literární západ

Jako kdyby nebylo literárních cen už teď nepočítaně, pořád jich zřejmě není dost a někdy by rády rostly jako houby po dešti. Zároveň ovšem platí, že ceny vznikají – i zanikají. Už předloni přišla na svět kupříkladu cena Česká kniha, která ze všech sil touží po nějakém větším zviditelnění. Prozatím má však renomé skoro mizivé. Literární akademie (působící již delší čas pod jiným názvem) prý již definitivně zkrachovala, učitelé i studenti skončili na dlažbě, otázkou tudíž je, zdalipak tím pádem jednou provždy neskončí Cena Josefa Škvoreckého – kdo by si totiž vzal na triko odměny pro porotce (nemýlíme-li se, jednu dobu šlo o „nejlidnatější“ porotu v Čechách) a především finanční částku spjatou s vlastní cenou? Na druhé straně by se mohly ustavit i některé další regionální ceny, namátkou v Severočeském nebo v Libereckém kraji. Pokaždé to pochopitelně předpokládá existenci alespoň hrstky nadšenců a několik kulturymilných lidí na radnici. Kde je však vzít?

Leč nyní se objevila zbrusu nová cena, spojená s novou literární soutěží. Ta, jak se sluší a patří, má hned několik sudiček: jednou je Obec spisovatelů České republiky, byť tato instituce bezprostředně danou cenu nevyhlašuje a formální záštitu nad ní nemá, dále je to nepříliš známý pražský Literární salon Blinkr (fungující v určité synchronizaci s Pražským klubem spisovatelů, což je metropolitní obdoba Střediska středočeských spisovatelů, autorů je ale v něm poskrovnu) – a tou třetí a rozhodující sudičkou, stojící nad kolébkou nové literární ceny, je vydavatelství s názvem BLINKR (ten se opravdu píše verzálkami). Toto vydavatelství je spojeno se známou právničkou Klárou Samkovou a bývalým sportovním novinářem Pavlem Skramlíkem, nyní pilným romanopiscem a pisatelem dobrodružných (komerčních) společenských knih. A vyhlásila se cena BLINKR román roku.

To jsou nám věci! Až teď se údajně dovíme, který román je nejlepší a které romány (tj. všechny, které nebyly či nebudou do soutěže přihlášeny) nejsou nejlepší. Stojí za zmínku, že zakladatelé nové ceny „BLINKR román roku“ se podle vlastního přiznání inspirovali několikaletou existencí soutěže s názvem Mobelova cena, určená zase pro nejlepší původní českou básnickou sbírku (jen jestli!), kterou zaštiťuje básník Alois Marhoul (čteme, že je to významný český básník) „na základě nezávislého a zodpovědného uměleckého rozhodnutí“. Vskutku si nejsme jisti, zda je Alois Marhoul básníkem významným, třeba jím jednou bude… A laureáti tzv. Mobelovky? Patří k nim i Alena Vávrová: při vší úctě k její tvorbě se obáváme, že vítězná sbírka z autorčina pera nebyla v roce jejího triumfu „nejlepší původní českou básnickou sbírkou“. Bůh ví, kdo o tom rozhoduje! A ví-li vůbec, o čem rozhoduje a proč! Určitě to bude někdo setsakra významný, setsakra významnější nebo setsakra rovnou ten nejvýznamnější.

Než shrneme dostupné informace o „nové literární ceně pro české prozaiky“, můžeme konstatovat, že není známo, nikde se to aspoň neuvádí, zda půjde o cenu symbolickou (čili za hubičku), anebo je s ní provázán nějaký finanční obnos (že by aspoň tři čtyři stovky, aby si laureát mohl koupit nějakou knihu?) – a především není jasné, zda o udělení ceny rozhodují pouze Klára Samková a Pavel Skramlík (píšící pod pseudonymem Felix Boom), tedy, opakujme, právnička a „sporťák“, anebo někdo jiný, případně ještě některá další osoba či některé další osoby. Také by to mohla být sousedka nebo listonoška. Dočítáme se v materiálech soutěže, že cílem a dokonce i vůlí zakladatelů je „ocenit nejlepší původní český román za uplynulý rok“, tj. za rok 2014. Dále můžeme číst učiněná zlatá slova, že prý tato úplně nová, ba novoučká, novotou zářící Cena BLINKR román roku je „zcela nezávislá a chce oceňovat klasický románový žánr, jenž v sobě obsahuje vyklenutý příběh, závažné lidské a společenské sdělení, zábavné a poutavé čtení“ a především, protřeme si oči před čtením následující sentence, „myšlenky, které zůstanou poselstvím i po zavření knihy“. To je prý určený „duchovní reglament“ soutěže, přičemž je naprosto lhostejno, zda půjde o thriller nebo o fantastiku. Shůry přichází ještě slib, že se pořadatelé „velmi usilovně zaměří i na mediální stránku soutěže“. Určitě budou takto v duchu čackých sokolů náramně přičinlivě své paže tužit a nejlepším románům sloužit.

Uvedená zpráva doputovala k dr. No krátce před půlnocí 16. června a stojí v ní, že do soutěže budou přijaty knižně publikované romány výhradně v papírové podobě (vydané s vročením 2014!) a v nákladu nejméně osmi stovek výtisků (!), přičemž mají být zaslány do 30. června 2015 ve dvou exemplářích na adresu vydavatelství. Čili romanopisci a romanopiskyně měli ještě celé dva týdny čas. Toho již zatroleně ubývá, zbývá už jen devět dní. Nuže se tažme: kdopak v Plzni píše romány? Píše vůbec někdo v Plzni romány? Arciže ano: Václav Gruber a Jitka Prokšová. Jeden román vydala i Daniela Kovářová, ale to už proběhlo dřív. Žádná z „kávičkových kejvalek“ (jak je nazývá nejmenovaná západočeská básnířka) prozatím v Plzni romány nesepisuje. Potom je tu ještě Ivo Fencl a ten by jistě svedl takový román dokonce i s hojnými myšlenkami, které zůstávají i po zavření (nejspíše pořád ještě o osvědčené literární heroině Jorice?) knížky stejně jako nějakého lokálu, sepsat během pár dní a v mžiku jej i vydat, dokonce i v redakci našeho rozhněvaného inž. K. Sýse.

Ano, to bude nádherné, až se už za pár týdnů dovíme, že v Čechách namoutě existuje cosi jako Nejlepší český román! Rajská představa, přímo blažená a navíc arcirajská. Jak málo vlastně stačí: poslat dva z pouhých osmi set výtisků… Jedině snad stvrdit náklad osm stovek výtisků by mohl být určitý problém, nejspíše by však pro začátek naprosto stačilo vyrobit (nejlépe na koleně) alespoň zmíněný páreček dvou soutěžních exemplářů a poslat je bez váhání do Blinkru. Hlavně však žádný soutěžící autor nesmí ani na okamžik zapomenout, že ambiciózní titul, chce-li být tím nejlepším z nejlepších, má podle pečlivě promyšlených regulí, právnickou češtinou zformulováno, mít vyklenutý příběh, k tomu ještě závažné lidské a společenské sdělení, a pak už nic nebude stát v cestě „nezávislému a zodpovědnému uměleckému rozhodnutí“.

Nicméně ještě jednou k Plzni a o Plzni: tamější literáti by koneckonců mohli zanedlouho čili skoro hned vymyslet něco podobně světoborného. Ideální by bylo, kdyby se ve známém hostinci Žumbera (ležícím poblíž sv. Bartoloměje) sešla na pohostinné zahrádce skupinka plzeňských literátů a vyhlásila cosi jako Cenu Žumbera, udělovanou za Nejlepší povídku roku. Během odpoledne by takovou kratší prózu ruče sepsali – autory uveďme v abecedním pořadí – David Brabec, Vladimíra Brčáková, Milan Čechura, Vladimír Gardavský, Jana Horáková, David Charvát, Evžen Pěnkava, Jan Paur, Kateřina Sachrová, Jan Sojka a Marek Velebný (další soutěžící dámy raději nebudeme jmenovat) včetně několika hostů, kupříkladu i básníků – a tato nejlepší povídka roku by zakrátko byla na světě a za pozornosti městských médií by aspoň tři texty (před zapravením úhrady) neprodleně získaly ctihodnou, ba úctyhodnou Cenu Žumbera. Samozřejmě by se jako závazný duchovní reglament zavčas vymínilo, že v každé povídce musí být alespoň jedna jediná myšlenka, která by nezmizela ze světa širého jednou provždy po dopití posledního žumberovského piva.

Co dodat, když do uzávěrky soutěže zbývá všehovšudy devět dní? Zachovat klid, neboť to chce klid. Za rok se soutěž zopakuje a budeme mít další nejlepší román roku. A pak třetí. Záhy se staneme vlastí nejlepších románů roku. Teď by ale bylo nejlepší zajít k Žumberovi. Nebo do Žumbery. Už s povídkou.