literární západ

Co napsat vánočně svátečného či svátečně vánočního v této rubrice, která je ze žánrového hlediska učiněnou doménou literární publicistiky? S čím by se mělo a s čím mohlo v Zápisníku dr. No přijít, aby to i v literárním světě připomínalo blížící se svátky a v nepříliš vzdálené perspektivě rovněž bujaré silvestrovské (případně jen uměřeně bujaré) přednovoroční třeštění? Obáváme se, že životních či lidských důvodů k oslavám bývá sice habaděj, leč ve světě literatury především západočeské je pohříchu „dobrého pomálu“, jak praví starobylé české rčení. Leč na něco se objektivní příznivec staroslavné Plzně může vskrytu duše i veřejně těšit, není-li beznadějně zaslepený nebo dokonce ještě beznadějněji zkorumpovaný: ano, lze se důvodně radovat ze skutečnosti, že za pouhých pár dní již bude veta po Ehm Ká neboli po titulu Evropské hlavní město kultury 2015 a všechna ta sláva polní tráva si medle pošupačí o dům dál.

Jedna dobrá známá pisatele těchto řádek se docela nedávno rozhodla, a to s chutí převelikou, že se vydá do Plzně za kulturou. Nehrajme si v tomto případě na nějakou bůhvíjakou objektivitu, leč nutno kriticky i sebekriticky referovat, že ze svého subjektivního pohledu byla neskutečně zklamána, poněvadž se bláhově domnívala, naivka naivní, že se vydává opravdu do Evropského… a zprvu nechtěla nic, ale zhola nic slyšet o proslulé škodné zvané generální štáb hochů a dívek z Ehm Ká. Prskala po návratu a zčásti už od začátku zklamáním, prskala tolik, až by to (s nadsázkou řečeno) pomalu vydalo na pátý i šestý plzeňský vodní tok – a přitom v žádné případě nešlo o nějakou zavilou odpůrkyni západočeské metropole, dokonce spíše naopak.

Vyslyšme proto i jiné hlasy! Docela nedávno se totiž našinec mohl užasle začíst do velikánského mediálního materiálu, v němž stálo černé na bílém a možná ještě více bílé na černém, že nic úžasnějšího než Evropské… si vůbec nedovedeme představit, že žádné Evropské hlavní město kultury nebylo tolik hlavní a tolik kulturní, ergo ho všichni obdivují a dokonce i provazochodci si nesmírně rádi zaskáčí po provaze jedině v Plzni na náměstí (upřesněme, že nad náměstím) a nikde jinde atp. apod. aj. atd. Bylo to sepsáno skoro přesvědčivě, samá chvála se vyhrnula ze všech stran, opravdu samá chvála, samá chvála, zatímco hana ani v nejmenším. A nejen to: sdělovalo se v závěru těchto chvalozpěvů a těchto chvalořečí, že zrovna a zrovinka Plzeň je oním městem M, v němž se podařilo všechno, ale úplně a úplně a úplně všechno. Snad až na tu smolnou smůlu smolařky fotbalové Viktorky, o níž se pochopitelně pomlčelo. S tím však opravdu nemá soudobé vedení Ehm Ká pranic společného.

Naštěstí byly tyto slavnostní tirády transparentně podepsány jejich maximálně pravdomluvnými autory i se všemi výsostnými hodnostmi a funkcemi, a tak se čtenář mohl se zadostiučiněním ujistit, že ti, kdo s neuvěřitelnou objektivitou referovali o celoročních nebetyčných úspěších Evropského hlavního města kultury Plzeň 2015, byli – uvádíme ty posty v zjednodušené a záměrně přeonačené podobě a zjevně i v nadsázce, jistěže se jejich hlavounské velefunkce správně nazývají nějak jinak – například generální dyrektor Ehm Ká, ústřední dyrektor Ehm Ká, generální manager Ehm Ká, ještě generálnější koordinátor Ehm Ká, nejgenerálnější ředitel Ehm Ká a nejústřednější manažer koordinátorů ředitelů a dyrektorů Ehm Ká. O ostatních maršálech generálech plukovnících majorech koordinátorech manažerech Ehm Ká ani nemluvě.

Ohromujících úspěchů vpravdě nekonečných a zřejmě veskrze nadčasových (neboli takových, které budou mít těžkou či polotěžkou nebo aspoň lehkotěžkou veleváhu či váhu ještě i v lednu) tito čactí mužové svorně neboli ve vzájemné shodě shledali v letošní Plzni čili ve slovutném Ehm Ká ze zorného úhlu svého nadnazírání tolikero, ba i ještě vícero, že by si nepochybně zasloužili mít prsa a ňádra svá štědře pokrytá mnohonásobně větším množstvím metálů a medajlí, než kolik jich na sebe odedávna a odjakživa navěsí a přištípnou či přicvaknou plechovými plíšky pokrytí sovětští velkodůstojnící. Nebudeme jistě překvapeni, když si hrudi své takto velkolepě vyšňoří a posléze i pravnoučatům se holedbati budou, čeho všeho toho roku v Plzni docílili a co všechno tenkrát v západočeské metropoli dokázali. Ba.

Už aby to bylo pryč, tak a ne jinak zněl již na začátku tohoto roku hojný hlas nikoli nekulturního, leč kulturního lidu plzeňského. Inu, někdo (rozuměj kdekdo a leckdo) si na Ehm Ká pořádně namastil kapsu a zvláště mezi jeho pány řiditeli bude dozajista spokojenost náramná. Brali by funkci i gáži bez přemlouvání i v příštím roce! Sukcesů ze světa masové zábavy bylo zkrátka a dobře tolik, že plzeňská kultura jako celek pořádně ostrouhala. No bodejť by neostrouhala! Takovou lavinu úředníků a rautů přežije ve zdraví jen málokterá kulturní obec. A jak rádi v Zápisníku dr. No konstatujeme, zůstanou nám z Ehm Ká dozajista až na věky kontejnery plné okoralých chlebíčků. Možná spolu s „elitou“ spisovatelů, která prý rovněž zavítala do Plzně. Nebo nezavítala? Tak či onak, o žádnou elitu nešlo a pár dobrých spisovatelů (skončili-li v této ekipě) si nic takového o sobě dozajista nemyslí. Leč když prý Ehm Ká, potom tedy také „elita“ spisovatelů. S tím nic nenaděláme, manažeři koordinace ředitelského manažerismu to všechno vědí ze všech a ze všeho nejlíp.

Takže otočme list. Jinou ukázkou takové masové zábavy vyššího druhu je už kolik let pravidelná anketa deníku Lidové noviny o tzv. Knihu roku. Psali jsme o ní jíž vícekrát, nehodláme o ní psát nesčíslněkrát, je to opravdu jen ukázka masové zábavy, v níž o výsledcích mnohdy rozhoduje velice prapodivný vzorek účastníků ankety, kdy u mnoha je zřejmé, že nečtou skoro vůbec. Také platí pravidlo, že zpravidla (až na pár výjimek) vždy na celé čáře v anketě deníku vyhrává kniha, která vyšla někdy v druhé polovině či na sklonku kalendářního roku; co bylo vydáno v první půli roku, to si nikdo z oslovených vášnivých čtenářů pochopitelně nepamatuje. Pokud o tom má aspoň určitou povědomost. Takhle to dopadlo i v letošním roce, v němž totálně pohořela česká próza i poezie. Pravdou ovšem je, že by se nic nedělo ani v případě, kdyby naopak triumfovala a posbírala všechna první místa v pořadí. Je to anketa, nic než anketa, kolikrát o rezultátu v dobrém i ve zlém rozhodují pramálo či prachbídně čtoucí novináři: co si z toho lze vzít a co lze vzít vážně?

Běda, běda, běda. Česká próza a poezie v tomto víceméně chaotickém hlasování účastníků ankety opravdu pohořela. Z toho ale můžeme zformulovat rovněž nemilý, leč logický poznatek, že takto neslavně pohořela i veškerá západočeská próza a poezie, co počít! Nebylo to poprvé, nebude to asi ani naposledy. Byť ale z následujícího konstatování nevyplývá nic rozumného, proč si pošeptmu neříci a nic se za to nestydět, že (pokud lze na dr. No pohlížet jako na svého druhu plzeňského sympatizanta, který v zájmu Plzně píše o lecčem, co je Plzni ku škodě) zrovna kniha dr. No kupodivu (povězme nejlépe třikrát: kupodivu!) v této anketě zafigurovala a byla v ní obrazně řečeno vyvolána jménem. To však není moc dobrá zpráva: odvoláme-li se na jeden z úderných komentářů k Zápisníku dr. No, bude nyní jeho autor o to víc nenáviděn a o to víc přehlížen. Nu, kde jinde než v Plzni a kým jiným, než človíčky z Plzně! A to zrovna těmi, o kterých se zase v Plzni drahnou již dobu rozumně říká, že to jsou „malí lidé“.