literární západ

První červnovou středu byla v obřadní síni plzeňské radnice velká sláva: zastupitelstvo města Plzně totiž v rámci svého slavnostního zasedání – pod záštitou primátora města Plzně Martina Zrzaveckého – udělilo (v pozvánce čteme, že tam došlo k „předání“) Cenu 1. června novému laureátovi: tentokrát spisovateli Ivanu Binarovi. S neškodnou nadsázkou a s ještě neškodnější trochou černého humoru konstatujme, že ji obdržel možná také proto, aby měl na Plzeň poněkud lepší vzpomínky: na začátku sedmdesátých let totiž v západočeské metropoli strávil rok v kriminále. Odsouzen byl za své údajně protistátní čili nežádoucí kulturní aktivity. Uplynulo více než čtyřicet let a Binar se octl v řadě těch, kdo byli takto vyznamenáni za svůj podíl na tzv. třetím, rozuměj antikomunistickém odboji. Název Ceny, již obdržel, samozřejmě odkazuje k tzv. plzeňským událostem v červnu 1953, kdy se kolem dvaceti tisíc statečných vzepřelo poúnorovému režimu.

Záminkou k tehdejší spontánní sociální i společenské revoltě se stalo – připomínáme nepamětníkům – vyhlášení neblahé měnové reformy, zamlčované úřady a vládnoucími politiky (lhali, jak mohli, a zatloukali ještě víc) až do nejposlednějšího okamžiku. Zjednodušeně řečeno kdo měl tenkrát nějaké úspory, přišel o ně, kdo je neměl, také mu nezůstalo nic. Později se vyprávěla nemálo věrohodná, byť nepotvrzená historka ze spisovatelského světa, že výjimka z „měny“ byla udělena s vědomím a se souhlasem politbyra ÚV KSČ tehdy režimně básnícímu básníku Vítězslavu Nezvalovi (někdejšímu surrealistovi, po válce bohužel dost dlouhý čas stalinistovi) s tím, že „vždyť Slávek by umřel“. Zase až tak bohatý asi nebyl, možná by však opravdu nepřežil. Každopádně po Stalinově smrti už Nezval žádnou další ódu na Stalina nenapsal.

Jenže – co ta Cena 1. června? Pisatel těchto řádek pohříchu není žádný počítačový génius, bohužel právě naopak. Leč běžně googluje a zpravidla to či ono bez jakýchkoli problémů vygoogluje, nicméně zrovna s uvedenou cenou neměl v počítadlovém matrixu vůbec štěstí, ať zkoušel to či ono i naopak a obráceně. Následující řádky tudíž dr. No chápe především jako výzvu všem, kdo mu ihned nebo později a jindy hnutím prstu nebo levou rukou dokáží svou totální počítačovou převahu a obstarají si oka mrknutím možná i všechny myslitelné a všechny dostupné informace o uvedené ceně. Jelikož na rozdíl od něho vědí, jak na to. Tím líp! Prozatím toho o zmíněné Ceně víme poměrně málo! Povězme proto aspoň tolik, že se uděluje už od roku 1993 a je tuze chvályhodné, když mezi laureáty (zejména mezi těmi novějšími, to znamená mezi oceněnými v průběhu třetího tisíciletí) figuruje celá řada současných literátů.

Zpočátku ještě spisovatelé takové štěstí neměli a podobného uznání se nedočkali, lepší to bylo až koncem minulého milénia počínaje. Například v roce 2000 získal Cenu 1. června dlouhodobý severoamerický exulant Ota Ulč, prozaik a pilný publicista, tři roky nato politik a rovněž publicista Jaroslav Štětina, roku 2007 mnohaletý politický vězeň, spisovatel a scenárista Jiří Stránský, za dva roky Václav Havel (kdo už neví, o koho jde, o tací jsou a budou přibývat, malí ovčáčkové, ať si v Plzni vyhledá Lavičku Václava Havla), v roce 2012 in memoriam Ivan Martin Jirous „Magor“, básník a politický vězeň, a v roce 2014 politický publicista, svého času však i neslitovný literární kritik Bohumil Doležal. Nyní tedy se čerstvým laureátem stává boskovický rodák Ivan Binar, exilový redaktor Svobodné Evropy, prozaik a publicista, nějaký čas též předseda Obce spisovatelů.

U tohoto bodu se zastavme. Za Binarova předsednictví mu pisatel tohoto sloupku to i ono vytýkal, arciže bona fide a samozřejmě nikdy ad personam. Šlo o to, že leccos v Obci by se  mělo dělat jinak a mohlo dělat jinak. Dokonce i po tolika letech je dr. No přesvědčen, že se vskutku mělo a že se vskutku mohlo – jenže to byl či býval úplně jiný, ba jinačí „level“ jednání, myšlení a konání, který se řečené Obci prosazoval za Binarova „vládnutí“. Žádná, ani dílčí omluva za někdejší kritické výroky na adresu někdejšího vedení Obce není na místě, z odstupu času si však Ivan Binar zaslouží uznání, že se tenkrát danou instituci nesporně snažil řídit poctivě, seriózně a solidně, navíc v duchu demokratického spisovatelského společenství, v němž se mohl opřít o skutečné literární autority. Ty dnes z Obce šmahem vymizely a ani nynější laureát Ceny 1. června (pokud v ní pořád zůstává) už v ní nemá žádné velké slovo. Dozajista ho mít ani nebude, i kdyby o to bůhvíjak usiloval. Zástupy těch, kdo v Obci spisovatelů umějí „držet tužku“, jak se o nich posměšně vyjadřují její odpůrci, mu nedopřejí pozornosti.

Pak je tu ještě jedno ryze plzeňské „kulturní“ vyznamenání, které se nazývá, pokud se nemýlíme: Historická pečeť města Plzně. Také o ní získat nějaké spolehlivé informace, to je tedy dílo! Zase to chce nějaký rafinovaný grif, jinak… Jinak snad platí nebo je dokonce pravda pravdoucí, že se tyto Pečeti v Plzni udělují už od roku 2004 (nebo se mýlíme?) a že jsou vždy uděleny sedmkráte neboli sedmi plzeňským kulturním osobnostem. Nebo se opět mýlíme? Pokud to uvádíme správně, pak by mělo po Plzni pobíhat už kolem devadesáti laureátů či nositelů zmíněné Historické pečeti! Že by pobíhali s pečetí na prsou, na ňádrech bílých, jak děl klasik? Možná by se ještě tak akorát vešli do Polanovy síně v Knihovně města Plzně: možná. Nebo už nikoli? V případě tohoto ocenění se zřejmě dá kvitovat, že je určeno těm, kdo se výrazně zasloužili o plzeňskou kulturu v širokém smyslu slova. A také či především těm, kdo žijí a působí v Plzni. Když to tak půjde dál, zanedlouho už bude západočeská Plzeň tím nejzapečetěnějším nebo nejupečetěnějším městem přinejmenším ve Střední Evropě, nejenom v západních Čechách!

Jak je to v této sféře s laureáty – nebo s „pečetěnosci“? – zejména z literárních řad? Máme pocit, že na literáty se Historických pečetí jaksi nedostává. Buď nejsou umělecky výrazní (to opravdu kolikrát nejsou), anebo se nikterak výrazně nezasloužili o západočeskou a především plzeňskou literární kulturu. Na základě informací, které se nám podařilo prozatím shromáždit, shledáváme se zadostiučiněním, že takto „opečetěna“ byla poměrně nedávno i dlouholetá ředitelka Knihovna města Plzně Dagmar Svatková nebo legenda plzeňského kulturního života, rozhlasový redaktor František Juřička, žel již zesnulý. Ale literáti? Další nebožtík, renomovaný plzeňský archivář Ivan Martinovský sice má na svém kontě kromě odborných publikací a editorství několik beletristických knížek, zmíněnou Pečeť však určitě obdržel za své zásluhy o plzeňské archivnictví, nikoli za beletristickou produkci nebo za literárněhistorickou publikační činnost.

Pokud nám tedy něco (rozuměj nějaké jméno) neuniklo, což nemůžeme jednoznačně vyloučit, potom můžeme mít za to, že západočeskou literaturu v sáhodlouhém výčtu novodobých nositelů Historické pečeti města Plzně reprezentuje toliko jedna jediná autorka – básnířka Hana Gerzanicová. Ta danou Pečeť obdržela již v roce 2004 a o zvelebení literární kultury v západních Čechách se nepochybně zasloužila, co však jiní literáti? Ba ne, nic si nenamlouvejme: možná je mnohem lepší, že tento metál či tento vavřín (zřejmě) nezískal zatím nikdo jiný čili že nejspíše pouze Gerzanicová, než aby ji dostal nějaký literární „nekopa“ nebo než aby ji dostala nějaká literární „nekopka“. Co bychom si povídali, nejspíše stejně i na ty „nekopy“ a „nekopky“ dojde. Zvláště na ty, co zdravívají u vrbiček.