literární západ

Copak se stalo, copa se děje? Nuže toto: před necelými dvěma týdny bylo v plzeňských Křižíkových sadech poblíž Masných krámů slavnostně odhaleno sedm reliéfů, umístěných nikoli na zdech budov či na průčelích, bránách a podobně, nýbrž… v dlažbě. Není to náhoda, od počátku šlo o záměr nebo o úmysl. A proč to všechno? Tohle vše proběhlo jako hold nonkonformnímu spisovateli a rovněž příležitostnému překladateli (a také úspěšnému atletovi a atletickému trenérovi) Janu Hančovi (1916–1963), který se v Plzni před sto lety narodil. Ergo: slavnému rodákovi.

Jde o událost regionálního nebo i nadregionálního významu, proto si neuškodí shrnout, v jakých případech se mluví či mluvívá o sepětí kulturních či společenských osobností s daným regionem nebo s danou lokalitou. Někdy jde o vztah takříkajíc nadčasový nebo nadprostorový. Kupříkladu Jindřich Šimon Baar se navěky vepsal a zapsal do jihočeského písemnictví svou vesnickou kronikou Jan Cimbura, ačkoli on sám nemá a neměl s jižními Čechami nic společného; přesto by mohly být v jižních končinách naší vlasti přímo rozsety Baarovy pomníky coby uznání jeho „jihočeského“ dílu. Nejčastější případ bývá ten, kdy je dotyčná osoba spjata s regionem nebo lokalitou mnoha lety života: kupříkladu dětstvím, mládím, maturitou, dobou studia – anebo naopak dlouhou dobou zaměstnání či výrazným působením v konkrétním městě. Jako příklad nám zde může posloužit básník Josef Hrubý: přímo automaticky si ho spojujeme s Plzní nebo se západočeským písemnictvím, ačkoli se narodil jinde, vyrostl jinde, studoval jinde, působil jinde a i první literární krůčky činil jinde – přesto se z něho v obecném povědomí stal roduvěrný Plzeňan. Takových případů je povícero, leč mnohdy je to i obráceně: rozum sice začali brát v západočeské metropoli, leč věhlas si získali jinde – namátkou Jiří Suchý nebo Miroslav Horníček.

Foto: Magistrát města PlzněPak tu jsou rodáci či tzv. rodáci, což je nejzapeklitější kapitola. Ano, všichni jsme se někde narodili (nyní čím dál víc někde „jinde“, kupříkladu v porodnici v nějakém nejbližším městě), kolikrát se ale toto rodiště stává pouhým administrativním faktem nebo spíše epizodou soukromého osudu. Z nebožtíka Jindřicha Konečného jsme si přátelsky utahovali, že se narodil v Hitlerově „Třetí říši“, ačkoli to bylo „vinou“ jeho rodičů, totálně nasazených do Německa na práci. Starší čtenáři určitě znají kdysi hojně čtené romány a novely Valji Stýblové, která přišla na svět v dalekém mandžuském či severočínském Charbinu, stěží jí tam však někdy vztyčí pomník nebo odhalí pamětní desku. A jak je to tudíž s Janem Hančem? Ano, opravdu jde o plzeňského rodáka, jeho otec pracoval ve Škodových závodech jako konstruktér obrněných vozů, jenže… jenže už v roce 1921 (to bylo malému Hančovi teprve pět let) se jeho rodiče přestěhovali do Prahy, žili nejprve v povltavském Podskalí a poté ve Vysočanech. Co když se tam mládenec potkal s Ladislavem Klímou?

Přiznáváme určitou neobeznámenost v tomto směru, nejsme žádní celoživotní hančologové, byť máme k spisovatelově dílu náležitou úctu, nedoputovala však k nám jediná informace, že by se Jan Hanč či rodina Hančova do Plzně někdy vraceli a především s ní udržovali nějaký smysluplnější, nikoli pouze občasný vztah: když se posléze Hanč živil i jako obchodní zástupce Pragofructu, vyrážel ponejvíce do ciziny. Jistěže ano, je to plzeňský rodák a ne že by nebyl, všechna čest, leč mluvit o něm přímočaře a jednoznačně jako o Plzeňanovi je zhola vyloučeno. Uznáváme, že vyloučeno je dnes pohříchu máloco, kdejaký nesmysl mívá zelenou, takže potvrzujeme, že Hanč se sice v Plzni narodil, ano – jenže tím to víceméně končí.

Taktéž z tohoto důvodu se domníváme, že ony nedávno instalované reliéfy v Křižíkových sadech jsou a budou chápány mnohem víc jako hold nepřehlédnutelné tvůrčí osobnosti Jana Hanče (jehož posmrtně vydané texty se staly „ikonou“ nezávislé literatury a literární kultury šedesátých let 20. století) než jako připomínka jeho případného a nanejvýš sporného „plzeňanství“. Mimochodem: o stém výročí Hančova narození se nedávno nemálo rozkochaně do nejmenovaného literárního periodika rozepsal nejmenovaný literát v nejmenovaném článku, přičemž statečně přiznal, že z toho, co vzešlo z autorova pera, nečetl dohromady nic (přinejmenším ani zdálky nespatřil jeho erbovní prozaickou koláž Události), jeho knihy si bezelstně pletl a cosi o autorovi vyčetl toliko z akademického Slovníku českých spisovatelů od roku 1945. Aspoň něco však o něm přece jen věděl: vždyť mnozí „kulturní“ lidé o Hančovi bohužel nikdy ani neslyšeli – a že má tvůrce něco společného s Plzní, to bohužel neví ani v západočeské metropoli dohromady nikdo. Nebo se mýlíme? Opravdu? Kéž bychom se mýlili: vždyť znát Hančovy Události patří ke kulturní výbavě nejenom náročného čtenáře. Anebo to už dávno neplatí a jde o beznadějně zapouzdřené tvrzení, žalostně se míjející s dnešním literárním děním?

Co však ještě zaznělo v Plzni při zmíněném slavnostním odhalování sedmera reliéfů s Hančovými texty? Došlo kupříkladu na přečtení těchto autorových slov, dokazujících jeho tzv. neiluzivní estetiku: „Každé ‚madame‘ na veřejných záchodech vážím si neskonale víc /než…/ zbytečných a nabubřelých slov ve vydávaných sbírkách.“ Sic. Slovosled drobně upravujeme. Nebo: „Stát se spisovatelem není rozhodně o nic těžším nežli se stát instalatérem. Jak kdo, já však dobrý a spolehlivý klozet necením méně nežli dobrou knihu.“ A také že „mnohý spisovatel by měl co dělat, aby se zásluhou o lidské blaho vyrovnal instalatérovi“. To jsou samozřejmě všehovšudy polemicky vyhrocené příměry, nicméně srovnání písemnictví čili takřečené krásné literatury s věcmi denní potřeby (jako „dobrý a spolehlivý klozet“, nebo, jak píše Hanč, „zásoba měkkého papíru“) je věc nemálo ošidná a ošemetná.

Jádro pudla tkví totiž v tom, že krásná literatura nepochybně není věcí denní potřeby, nýbrž ryzí záležitostí duchovní potřeby, a to nejednou platí i pro literaturu zábavní a dobrodružnou. Třebaže bohužel existují hojné případy, že za „krásnou“ či „dobrou“ literaturu bývá vydáváno vyšpekulované čtivo, za Hančových časů kupříkladu budovatelské romány, svazácké veršíky či obskurní výtvory katedrových koumáků na pražské fildě. Z literárních dějin víme, že leckterý tvůrce se musel živit jako myč oken, metař chodníků, zaměstnanec patologie, toaletářka či kupříkladu instalatér, z tohoto světa denní potřeby však mnozí (tedy: někteří) vykročili a napsali i o svých životních příhodách vynikající literární díla neboli vytvořili díla zmíněné duchovní potřeby. Problém se skrývá i v tom, že normální instalatér (při vší úctě k jeho řemeslu!) – případně často citovaný Havlův „zelinář“ – zpravidla nic nečte a nic číst nepotřebuje, kolikrát ani krváky nebo nápisy u klozetů. Leda tak příslovečnou červenou knihovnu. Patří něco z toho k lidskému blahu?

Co tím chceme říct? Podle našeho názoru je literárně se zasloužit o ono „blaho“ nesrovnatelně složitější, namáhavější a náročnější – ergo těžší – než se stát kupříkladu instalatérem. Ostatně: ani Jan Hanč jím nebyl, stal se nákupčím firmy, cestoval v zahraničí, poté byl uznávaným lehkoatletickým trenérem a jeho profesionální odbornosti si určitě jeho obchodní partneři a poté sportovní svěřenci vážili mnohem víc (koneckonců záhy po jeho smrti vznikl Memoriál Jana Hanče) než starostlivé „madam“ na veřejných záchodech nebo spolehlivých klozetů. Memoriál starých klozetů se doposud ještě nepořádá. S nadsázkou povězme, že zrovna Hančovy knihy Události je záhodno si vážit nesrovnatelně víc než toho nejjemnějšího a nejbáječnějšího toaletního papíru. Toho je všude dostatek, zatímco Události jsou totálně nedostatkové zboží. A neméně bizarní tvrzení, že Hanč je nám vzorem, neb pravil, že spisovatel nemá myslet na čtenáře? Na kterého čtenáře? Na ty hltající mamma porno a výplody béčkových scenáristů, anebo na milovníky vytříbených literárních textů? Pravda, ty by v Hančových časech žádnou cenzurou neprošly.

Nicméně reliéfy už v Plzni mají, je jich sedmero, a kdo si na ně podvědomě nebo cílevědomě cestou vykročí, nechť ví, jak se dočítáme, že v takovém případě kráčí „cestou Jana Hanče“. Prý je nadmíru výmluvné, jak bylo shůry řečeno, že dané reliéfy jsou umístěny či usazeny na chodník, „po němž se šlape, na nějž se plive nebo spontánně vykonává činnost ještě více znesvěcující“. Ale kdež! To možná v evropských hlavních městech masové kultury se spontánně čurá, v letošní Plzni to už snad neplatí. Akademici z Prahy si to ale zřejmě myslí. Proto nechť i nadále, sebezahlceni obdivem, trůní ve své vědecké velikosti, a při každé myslitelné příležitosti nechť si nahlas či brumendem nepřetržitě, ba donekonečna opakují hančovskou mantru: „Čistý záchod, zásoba měkkého papíru, mýdlo a čistý ubrousek je reelní pomoc lidstvu.“ Že by v tomhle spočíval hluboký smysl instalovaných reliéfů? Leč nyní tuto bohulibou zvěst páni z Prahy konečně sdělili i městu Plzni.