literární západ

Nepouštíme se do žádné zbytečně nastavované polemiky, nicméně se ještě malinko vrátíme k jednomu ošklivě protiliterárnímu komentáři připojenému k Zápisníku dr. No. Bylo v něm řečeno, že se řečený dr. No „holt vyžívá ve věcech, nad kterými běžně člověk mávne rukou, protože mu nepřipadají důležité“. Vyžívá, nevyžívá, to je pokaždé spíše problém publicistova a kritikova emocionálního nastavení, nad tím v dané souvislosti valně nerozumujme, leč velice různě se dají vykládat výroky jako „běžně člověk mávne rukou“ a „nepřipadá mu to důležité“. Pane autore komentáře, vždyť jde o literární server, vždyť to stojí psáno i v názvu: Literární Západ. Což je mimo veškerou pochybnost specifický svět, který je svým způsobem pro leckoho více než důležitý a kde se ani náhodou „běžně“ nemává rukama!

Opravdu jde o svérázný a svébytný literární svět, nikoli o sféry jako zdraví, vzdělání, výchova, filosofie, víra, životy našich blízkých apod. Nebo odjinud: někdo si nad kdečím běžně mávne a jiný zase nemávne ani náhodou. Kdyby pisatel daného komentáře měl ve všem všudy pravdu, dávno by již Zápisník dr. No zmizel z povrchu zemského a všichni by nad ním bez lítosti běžně mávli rukou. Co když to ale naopak leckoho (zvláště v literárních kruzích) zajímá? Třeba i mimo Plzeň? Nikoli miliony, nýbrž jednotlivé citlivé bytosti pohybující se v literárních všehomírech? Mýlit se přitom pochopitelně může každý. Arciže, kupříkladu zdraví našich nejbližších je asi nejdůležitější ze všeho. Jenže literatura, literární život a literární kultura, nad tím se nemá běžně mávat rukou! Pak totiž snadno, ošemetně snadno, ztrácíme žádoucí estetické povědomí. Ovšem má-li někdo podobné mávací nutkání v tomto směru, kdo by mu v tom bránil? Ať si mává co hrdlo ráčí, nejlépe pitvorným mávátkem.

Přejděmež raději k jedné zajímavé aktuální záležitosti, nad kterou může ledabyle mávnout rukama a pokud možno i nohama zvláště ten, koho knižní kultura a literární dění ve skutečnosti nezajímá ani v nejmenším, anebo aspoň nijak zvlášť, i kdyby se tvářil bůhvíjak zasvěceně. Nelámeme si hlavu se Střediskem západočeských spisovatelů, pouze se pozastavujeme nad svého druhu obecnějším problémem, který se v těchto dnech vynořil, a to dokonce minulý pátek. Nuže, plzeňským a mimoplzeňským členům daného Střediska jeho vedení sdělilo zdánlivě všední, zároveň však i poměrně „nadvšední“ okolnost, týkající se případného odprodeje či výkupu starších západočeských knižních titulů. Oč konkrétně jde a kráčí?

Před nějakým časem, přibližně na konci uplynulého milénia (dovídáme se, že „kdysi dávno“) Středisko západočeských spisovatelů vydávalo své tituly (rozuměj z finančních zdrojů, jež mělo k dispozici) v nakladatelství Perseus. To se nyní ozvalo, že má ve skladu „ještě nějaké zbytky, jichž se potřebuje zbavit“. To tvrdí vedení SZS, jak se však záhy ukázalo, tyhlety „nějaké zbytky“ čítají ve skutečnosti přibližně dva tisíce výtisků! To jsou pořádné zbytečky, byť nejspíše jde v drtivé většině o útlé knížečky, ponejvíce o básnické sbírky. Nuže, nakladatelství dané „zbytky“ nabízí k zpětnému odprodeji, přičemž jednotlivé tituly přijdou na „zajímavou“ cenu jedné koruny české za jeden výtisk. Přesné počty prý v nakladatelství nevědí (zřejmě jim činí aritmetika náramné potíže), prý je to ale u každého titulu kolem stovky kusů, ležících ve skladech ladem či ladem ve skladech. Takže kupička bratru za stovku.

Jenomže SZS dospělo k pramálo utěšenému a následováníhodnému stanovisku, že to celé – míní se tím uvedené „nějaké zbytky“ – nemohou odkupovat a následně skladovat, z jeho pohledu na to nemají kapacity. Ergo SZS nevyklopí na „nějaké zbytky“ ani korunu ze sumy cca dvou tisícovek za cca dva tisíce výtisků. A to se zdá být poněkud podivné, mírně řečeno, zvláště když pomyslíme, kolik desítek tisíc tuzemských korunek Středisko docela nedávno hříšně či nehorázně promrhalo za naprosto nepotřebné publikace, za všelijaké knížečky o pejsáncích a kočičkách – a málo chybělo, aby přikvačilo rovněž s knížkou o knedlících! Leč vyplajznout zhruba stokorunu čili sto korun českých kupříkladu za část nákladu jedné starší sbírky nebožtíka Romana Knížete (a pak touto knížkou obdarovávat zájemce o západočeskou poezii), to by byl příkladný kulturní čin, takže to nepřipadá v úvahu ani náhodou. Nesrovnatelně kulturnější je pro veleduchy ve vedení SZS nechat Knížetovy knížky odvézt do sběru nebo jednoduše naládovat do nějakého kontejneru, v tomto případě neliterárního.

Nakladatelství Perseus takto nabízí k odkoupení za více než symbolickou korunovou cenu (čili komplet asi za stovku) dvaadvacet titulů v minulosti vydaných ve spolupráci se Střediskem západočeských spisovatelů (to znamená, že za jeho peníze), přičemž neuvádí – nebo Středisko? – autory, pouze názvy knih. Dr. No se kajícně přiznává, že některé tyto názvy mu neříkají vůbec nic. Je to problém jeho děravé paměti, nebo se s těmito knížkami nikdy nesetkal? Má se v duchu omlouvat pisatelům knížek nazvaných Mamuti, Spanilé jízdy, Intimní lyrika, Já tady? Ani u publikace nazvané vrcholně výstižně Básně si neví rady, o které básně jde a o které může jít. Poučení zní: nepojmenovávejte své sbírky tak přitrouble jako Básně! Leč zádrhel je v něčem jiném: že se knížky špatně prodávaly, to bývá osud každé regionální produkce, v Čechách stejně jako na Moravě a ve Slezsku, tady není nad čím uvažovat. Zároveň je ale zřejmé, že původní náklad byl neúměrně navýšen (však šlo o cizí peníze, nikoli o vlastní), z čehož vyplývají i momentální svízele. Spíše je třeba ocenit, že se Perseus „nějakých zbytků“ už dávno nezbavil cestou veškerenstva a že je nyní velkoryse nabízí zájemcům ze světa literatury.

Prý to celé spěchá, takže i tyto řádky jsou s největší pravděpodobností jen bezmocným a opožděným hláskem volajícím na poušti. Přesto se dr. No svěří s tím, co by udělal, kdyby byl býval žil v Plzni, kdyby měl k dispozici dopravní prostředek a kdyby mu to přejícná choť jeho dopřála: uzmul by z důchodu dvě stovky (ano, celé dvě stokoruny, to je částka, o které se některým západočeským literárním bohatcům snad ani nezdá) a odkoupil by a odvezl si například sto výtisků sbírky Josefa Hrubého Znamení býka (správně ovšem: Znamení Býka), nehledě na prostoduchou či nehorázně odfláknutou „obálku“ Františka Spurného, dále sto výtisků výtečného románu Jaroslava Šestáka Babylonská věž, nehledě na veskrze kýčovitou čili vskutku otřesnou „obálku“ Františka Spurného. (Samozřejmě by měl zálusk i na Fantasii suitu Romana Knížete nebo na pár dalších titulů.) Tyto výtisky by pak dr. No s radostí – ačkoli i s nezbytnou omluvou týkající se příšerných obálek – rozdával četbychtivým přátelům a kolegům: v Praze, v moravských metropolích, v Polsku… Tu korunu za výtisk by po nich nechtěl. Zvláště když v Plzni o ně zřejmě není nebo zdánlivě není sebemenší zájem.

Knížek by utěšeně ubývalo (jistěže postupně) a dobrá literatura by se díky tomu neskladovala v koutě. Takhle ovšem těmto i jiným knížkám hrozí zmíněný kontejner, popelnice, jednoduše řečeno likvidace. Anebo v podstatě sebelikvidace v důsledku nekulturního nezájmu nekulturního Střediska nekulturních západočeských spisovatelů, jinak a laskavěji se to zřejmě říci nedá. Jaromír Šesták je už na pravdě Boží, aspoň Josefu Hrubému by však mohli jeho sbírku zachránit a „vrazit“ do „zbytků“ přibližně stovku, aby těmito výtisky básník mohl obdarovávat ctitele a návštěvníky. Nebo by bylo možné ji deponovat v Knihovně městě Plzně. Jenže to jsou samá decentní a kulturní řešení, která jsou arciže kdekomu na obtíž. Pokyn zní: odkupte „kompletní zbytek za zmíněnou cenu“. Ergo zbavit se těchto knížek chce Středisko ještě víc než nakladatelství Perseus. Hodlá nad touto záležitostí „běžně mávnout rukou“. Jinak by si je přece rádo nechalo a ještě raději jimi obdarovávalo.