literární západ

Komentář páně J. Ulricha nebo J. Č. Ulricha či ing. Ulricha k nedávnému sloupku dr. No se zdá být delší než zmíněný sloupek. Přeměřovat ho nebudeme, navíc překypuje děkováním a omlouváním, kdoví však, zda jsou tato díkůvzdání a podobně vyslovována na patřičném místě a v náležitém kontextu. Onen komentář je členěn do několika bodů, k nimž se namátkou vyjádříme, jakož i k tomu, co v něm jaksi chybí. Zdůrazněmež, že nikoli náhodou.

Začněme tím nejlegračnějším: že se ing. Ulrich zachoval jako prachobyčejný bonzák. Bezmyšlenkovitě totiž bonzl či bonznul Iva Fencla, že ten prý napsal nejen „fundovaný a výstižný“ dovětek k jeho próze Flétnistka, nýbrž že si našel čas a napsal i recenzi této knihy pro Literární noviny. Plus doprovodný text v internetové Čítárně. O nepsaném, leč odvěkém pravidlu, že autor doslovu nebo úvodu či jiných knižních dovětků nemá psát recenzi díla, zřejmě oba pánové nikdy neslyšeli, ačkoli jde o donebevolající porušení literárněkritické a publicistické etiky. To nemá nic společného s nějakým nejapným rozumováním o paratextech atakdál. Jde o sakulentské chucpe. Leč věřme, že i recenze pisatele doslovu asi byla neobyčejně výstižná a fundovaná, neboť dle ing. Ulricha prý knihu četl.

Že ing. Ulrich není v Plzni sám, kdo nemá tušení, co je recenze, je samozřejmě politováníhodné. A že žádá o vodítko k porozumění, je sice na místě, leč při vysokoškolském vzdělání by si věru mohl vědět rady sám, pokud si to neujasnil už dřív. Stručně řečeno recenze není ani doslov, ani doslůveček, ani dovětek, ani servilní anotace v Plzeňském deníku (ing. Ulrich míní, že se jmenuje Západočeský!). Je obecně známo, že rozvoj recenze v české literatuře začíná již u Josefa Dobrovského v Královské české společnosti nauk na konci 18. století; lze doporučit i klasický spisek O recenzentech a recenzích (z roku 1809). Ergo víme bratru dvě stě let, co je recenze. Kdo to všem natruc neví, jest nevzdělancem.

K ožehavé a choulostivé otázce, zda dr. No nově vydané knihy ing. Ulricha četl či nikoli, je ošemetné se vyjadřovat. Pravdou je, že mu bylo důrazně sděleno, že si dotyčný autor žádnou recenzi nepřeje: možná ale šlo o nedorozumění a tento zákaz se týkal pouze dr. No. Může být. Jenže zase jsme u toho: recenze není „pár přínosných vět“, nýbrž posouzení textu v širších souvislostech. Nechceme nikoho jmenovat, leč nedávno jsme hovořili s osobou X. či Y., kterážto pravila bez okolků, že Flétnistka je „strašná“ kniha. A že „když jsi ji četl, to jsi asi hodně zlobil a musel si ji pak přečíst za trest“. To je sice toliko čtenářský názor, také však může někomu připadat náramně výstižný a fundovaný. O recenzi pochopitelně ani v tomto případě nejde. Pouze o pár nepochybně přínosných vět o jedné knize.

Další záhadou je, proč se ing. Ulrich neobrátil na některého známého nebo přítele (třeba i na onoho „neznámého“ bohemistu, který v jeho minulé knize naráz objevil chyb jak máku a kterému je za to autorem lítě spíláno), zda by jeho text redakčně nepřečetl jako laskavou výpomoc. To se děje zcela běžně, neboť stále mezi námi žijí obětaví lidé, což dr. No stvrzuje z vlastní zkušenosti a i při nynější příležitosti všem, co mu takto podali pomocnou ruku, poznovu děkuje. Nestálo ho to ani troník.

Teď k tomu, co v komentáři ing. Ulricha není. Ach, ti inženýři! Když vyrukoval s pomluvou, že dr. No prý napsal recenzi jeho knihy a nečetl ji, tuto lež vyprskal na facebooku. Teď sice nesmyslné a nepodložené tvrzení odvolává, leč na facebooku nikoli. Tam ono veřejné nařčení zůstává dál, ač právě na něm se měl pomlouvač omluvit. Žádné omluvy se arciže nedoprošujeme, leč existují pravidla slušného chování. Snad ing. Ulrich nezačne všetečně vyzvídat, co si pod nimi představujeme.