literární západ

Uplynulo nejméně deset týdnů od vteřin, co jsme se počali těšit nadějí bláhovou, že všelicos spojené s Cenou Bohumila Polana, která si již vysloužila pověst Neceny Bohumila Polana, se od nynějška může v dobré či aspoň v lepší obrátit. Snad to pořád platí, snad ta základní proměna – totiž mnohem kvalitnější poskládaní poroty (arci, příšernější a ostudnější to už být nemohlo, byť by se o to minulé vedení Střediska západočeských spisovatelů určitě poznovu snažilo a nejspíše to k úžasu a úleku literární veřejnosti dokázalo) – přinese nikoli červivé ovoce. Pokud jsme však nedávno s politováním psali o plzeňských „vlastních gólech“, zdá se, že podobné nešvary v Plzni zakotvily a uhnízdily až příliš hluboko. Což se sluší a patří konstatovat s politováním nemenším, ne-li ještě větším.

Na počátku budiž poučení na úrovni mateřské školky: všechny toho jména hodné literární poroty (v regionálních soutěžích i při celorepublikových oceněních) mají či musí mít lichý počet členů. Proč, z jaké příčiny, to vskutku není zapotřebí obsáhle vysvětlovat a zdůvodňovat, to si určitě každý dokáže v rámci bezprostřední nebo zralé úvahy objasnit sám. Takhle to dlouhá léta platilo i pro Cenu Bohumila Polana: od svého založení čili od prvopočátku měla lichý počet pěti členů a z této pětice byl jeden porotce stanoven či jedna porotkyně stanovena (zvolena, zvolen, určena, určen…) předsedou nebo předsedkyní poroty s právem rozhodujícího hlasu. Nejinak to mělo být rovněž v letošním soutěžním ročníku, v němž se tentokrát budou posuzovat knižní tituly vydané v průběhu minulého ergo kalendářního roku 2017 (případně s tímto vročením uvedeném v tiráži).

Jenže co čert nechtěl – či přesněji řečeno zřejmě došlo naopak na to, co čert chtěl nebo co si s chutí spískal. Z pětičlenné poroty se totiž jedna osoba, arciže nejmenovaná, byť renomovaná, odhlásila či odstoupila. Anebo svou porotcovskou nominaci od počátku nepřijala? Důvody neznáme a beztak bychom mohli tuze pochybovat, zda uvedené důvody pro absenci v porotě jsou skutečné, anebo spíše jde o neskutečné výmluvy. Navíc s přihlédnutím k charakteru nynějšího soutěžního ročníku, kdy je ve hře překvapivě nízké množství vydaných knížek (možná jich ještě nikdy v historii CBP nebylo tak titěrně málo) a kdy je zjevné, že některé soutěžící opusy s nadsázkou řečeno dohromady nestojí za přečtení (nejmenujeme, nejmenujeme…), zdá se být evidentní, že případné členství a odvedená práce v porotě dozajista nepředstavuje nějaké mimořádné pracovní zaneprázdnění.

Tak či onak se pětičlenná porota Ceny Bohumila Polana, mající řádný lichý počet, znenadání smrskla na čtyřčlennou, neboli na porotu o neřádném lichém počtu. Je to věru zvláštní! Z vlastní zkušenosti z celorepublikových porot stvrzuji, že každý člen poroty bývá žádán o souhlas s účastí v ní, a pokud s tím není srozuměn, okamžitě se oslovuje někdo jiný. Takové sestavování porot sice může trvat týdny, ne-li měsíce, zato potom nehrozí, že si někdo svou přítomnost rozmyslí. Nedávná výjimka (odstoupení Petra Hrušky z poroty Státní ceny za literatury) má jiné, politické pozadí, došlo však k tomu až ve chvíli, kdy již je o novém laureátovi beztak rozhodnuto. Čili s funusem po křížku.

Nuže, Středisko západočeských spisovatelů mělo k dispozici přinejmenším několik týdnů, ne-li ještě více, aby místo odhlášeného člena poroty rozmyslně a uvážlivě navrhlo někoho jiného a doplnilo tak počet porotců na nezbytnou pětici. Neučinilo tak, neobtěžovalo se, neráčilo. Jeho vinou tudíž může dojít k burleskním a frapantním situacím. Kupříkladu že každý porotce navrhne jiného laureáta a pak rozhodne předsednický hlas. Laureátem CBP se potom může někdo stát díky jednomu jedinému hlasu. Což je nebo což bude pořádný Kocourkov.