literární západ

Není to nic zvláštního, když povídková kniha vznikne tím způsobem, že se uchopí pomyslný smeták či smetáček a na méně již pomyslnou hromádku se smetou nejrůznější texty, které předtím víceméně příležitostně vycházely v rozličných periodikách. Přibližně takto si počínala středogenerační prozaička Bianca Bellová, žijící v Praze „na půl cesty mezi balkánskou a britskou částí své rodiny“. Do nové knihy Tyhle fragmenty (Host) totiž vybrala či zařadila především větší počet povídkových prací, které byly během roků uveřejněny nejprve v Salonu Práva, dále v povídkové sbírce nakladatelství Listen, v deníku Lidové noviny, v literární příloze týdeníku Respekt a poté i v literární příloze týdeníku Reflex, v časopisech Vital a Magnus, předloni v brněnském měsíčníku Host – nebo je odvysílal Český rozhlas Vltava jako audiopovídku. Přibližně čtvrtina textů má v tomto knižním souboru premiéru.

Sečteno a zváženo, vybrané povídky – napsané buď v letech 2012 až 2020, anebo v rozmezí nedávno uplynulého druhého desetiletí tohoto století – jako celek představují určitou protiváhu dosavadní autorčiny románové tvorby. Připomeňme, že Bellová debutovala v roce 2009, kdy jí vyšla románová prvotina s výmluvným názvem Sentimentální román. Spisovatelka od té doby vydala další čtyři románová díla, z nichž největšího úspěchu dosáhl společenský horror Jezero, u něhož se uvádí, že práva na jeho vydání byla prodána do jednadvaceti zemí. Která česká kniha se tím může pochlubit? Snad žádná, případně jen málokterá. Platí ovšem, že literární kritika se Jezerem nikterak zvlášť nechlubí: je to literární tovar sice beletristicky náramně zručně namíchaný, nicméně v důsledku nic než dobře prodejný literární polotovar. Možná dokonce polotovar epigonštější než epigonský.

A co autorčina novinka Tyhle fragmenty, novinka jistěže pouze částečná? Poněkud matoucí může být i název první povídkové knížky Biancy Bellové. Byl totiž zvolen (ať už redakcí, nebo z vůle literátky) podle pojmenování úvodní, vstupní čili „titulní“ povídky, která tu vychází vůbec poprvé a která může naznačovat i poněkud fragmentární povahu celého svazku, respektive jeho uspořádání. Byl to však spisovatelčin úmysl, či nikoli? O jednotlivých prozaických příspěvcích to nemůžeme s podobným přesvědčením tvrdit: vesměs tady nejde o „fragmenty“ svého druhu, nýbrž o povídky či short stories, které povětšinou mají příslovečnou hlavu i patu, jakož i estetický řád, o pointách ani nemluvě, neboli které vyznívají v prozaiččině podání zpravidla jako kompaktní krátké vypravěčské útvary.

Zároveň však povídky Biancy Bellové představují nemálo pestrou žánrovou všehochuť, což je možné interpretovat i jako důkaz, že vypravěčské možnosti autorčiny jsou dostatečně obsáhlé. Jsme však svědky relativně přirozeného žánrového paradoxu: v souladu a souzvuku s tím, jak Bellová píše a vypráví v různých polohách, jednou se její přístup a postupy ošemetně blíží k žánru magazínové povídky (to jest takového textu, u něhož obvykle nerozpoznáme nezaměnitelné tvůrčí autorství), podruhé ku prospěchu díla nikoli. Nemenším paradoxem je skutečnost, že v Těchto fragmentech jsou pravděpodobně esteticky nejúčinnější a nejméně konvenčností poznamenané zejména ty povídky, které předtím nebyly otištěny časopisecky: namátkou Interview nebo Divný sen. Naopak některé jiné kdyby byly z knihy vypuštěny, ukázalo by se, že méně bývá více. Redakce byla přespříliš laskavá.

Není to samozřejmě žádné pravidlo, které by se muselo pokaždé respektovat, nicméně lze litovat, že autorčin povídkový soubor nemá promyšlenou kompozici, že není, jak by řekla Bellová „promyšlený až za roh“. Není. Prospělo by mu, kdyby byl kupříkladu uspořádán chronologicky, anebo kdyby měl celistvější žánrovou nebo tematickou linii. To by Tyhle fragmenty dozajista „synergicky podtrhlo“.