opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
1
hodiny
1
5
minuty
4
1
sekundy
3
3

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Mám před očima pozvánku na „hodnotící besedu festivalu Kontejnery k světu“, která se má konat v klubu Anděl Music Bar dne 24. června v 18.00. Besedy se zúčastní hlavní organizátoři, zástupce hlavního partnera, tj. EHMK Plzeň 2015, dále zástupce půjčovny koloběžek. Nic proti tomu a o kontejneřících mlčím jako kopec hrobů. Pikantní až pobuřující je ovšem připojená dryáčnická charakteristika, sesmolená bůhví kým, podle níž zmíněný festival „byl svým rozsahem největší akcí oživující veřejný prostor v historii města“. Zřejmě dějiny Plzně začínají až na jaře 2013, připusťme však, že ani za příchodu americké armády v květnu 1945, ani za „červnových událostí“ v době měnové reformy 1953 se nepůjčovaly koloběžky. Natož v historii: ani když byl v městě hlavní hrdinou legendární velbloud, nebyl veřejný prostor tak bombasticky oživen. Ačkoli kdekterý cirkus přivábil víc diváků než nyní tu nikoho, tu jednoho či cosi jako hlouček. Nevzdělance však dějiny pranic nezajímají: nejlepší a největší a nejnejnej v historii je přece vždy to, co se děje právě teď a zrovna tady a na čem ti oni, oni, oni mají nepopiratelné zásluhy, které je zavedou kamsi vysoko vzhůru do plzeňského koordinačně manažerského nebe. Třeba i s půjčenými koloběžkami.

Proč se pak máme, byť ve vší skromnosti, nic nenafukujíce, několika řádky zmiňovat o něčem naprosto nezajímavém, nebulvárním, nepodstatném a nenafukovaném do podoby prasklé velkobubliny, neboli o festivalu úplně jiném, nikoho nezajímajícím, totiž o festivalu českých filmů Finále? Namoutě to nemá smysl, v kině nejsou žádné budníky, na plátně také ne a u pokladen bychom marně hledali koloběžky. Navíc kino asi není veřejný prostor, nikdo tam nebloudí, nebloumá, neshledávejme tudíž důvody ho jakkoli oživovat. Natož nejvíc v historii města. Proto raději obraťme zraky na něco beznadějně neodpadového a nekoloběžkového, čili na něco, co tak nadutě či vypoukle neztělesňuje soudobou tuzemskou lunaparkovou kulturu ani naše soudobé lunaparkové myšlení. Totiž na knižní edici Finále, kterou už od roku 2007 pravidelně vydává plzeňské Dominik Centrum, a to pokaždé u příležitosti připomenutého filmového festivalu. Jinými slovy si tento (tedy nikoli kontejnerový) festival už pomalu nedovedeme bez dalšího, vždy pečlivě připraveného svazku z edice Finále ani představit.

Také proto si záslužná edice zaslouží malou rekapitulaci. Před šesti lety byl vydán první svazek s názvem O Janu Špátovi, svého druhu hold klasikovi novodobého českého filmového dokumentu. Následovaly tři další „kumštýřské“ svazky, vesměs věnované známým, poté však i méně věhlasným osobnostem české filmové režie. Nejprve totiž vznikly publikace Mlčenlivý host Evald Schorm a Vzdor a soucit Věry Chytilové, po kterých následovala nejvíce objevná práce: Variace na Drahomíru Vihanovou. Kdo nedávno viděl režisérčin starší dokument o Františku Vláčilovi, mohl si potvrdit, kolik nesmírné tvůrčí energie a dokumentaristické estetické invence se skrývá ve filmovém myšlení této umělkyně, která na rozdíl od mnoha jiných za tzv. normalizace prakticky nesměla působit v kinematografii. Další dva svazky měly poněkud jiný charakter, nicméně i nadále patřily k festivalovým trvalkám – a pak přišel aktuální svazek sedmý, pravděpodobně nejrozporuplnější, ale i z tohoto důvodu nesporně přitažlivý. Proto je určitě dobře, že už je na světě a že si jeho editoři „troufli“. Na Pavla Kohouta.

Ti, co odmalička vyrostli ve znamení biblického Ecce homo, mohou být názvem nové publikace Ecce Pavel Kohout! přinejmenším zděšeni. Nalijme si však čistého vína: bezvěrci i lidé věřící by měli vědět, že stejně jako namátkou Klaus Václav si také Kohout Pavel myslí, že je Bůh, přinejmenším že představuje cosi jako člověčí božstvo prohýbající se pod vějířem svatozáří. Vydání této knižní práce je však dobře mířenou ranou do živého. Schorm je kvalita non plus ultra, Vihanová či Špáta také, snad i Chytilová, jíž ovšem část nonkonformní kritiky zvláště po roce 1989 nemůže přijít na jméno. Leč Kohout má ke kvalitě daleko, tady skutečně víc než o autora kráčí o „fenomén Kohout“, o postavu, v jejímž příběhu (dnes: narativu) se jako kdyby kontroverzně protínaly nejrůznější vývojové i retrográdní průsečíky nejenom našich kulturních, ale i politických dějin po roce 1945. V tom je nový svazek z edice Finále dozajista nemálo „poučný“. Jenom je zapotřebí číst mezi řádky, oddělovat plevy od plev, ať se i to zrno se vyloupne. A také něco o „fenoménu“ vědět, něco mít přečteno.

Ano, Pavel Kohout, dlouho přezdívaný „Pavka“ podle kultovního hrdiny sovětského impéria Pavky Korčagina, byl zprvu oficiální bard, pak opatrný reformista, pak aktivní disident, dále exulant ve Vídni. Po listopadu 1989 se dožadoval funkce generálního tajemníka ÚV KSČ nebo aspoň postu ministra kultury. Kdysi dávno vyškolený v Moskvě, přičemž doposud zatloukající a zatloukající, kdopak ho školil a v čem. A také soustavně řízený z Kremlu (kdo by to nepopřel a nepopíral a nezaklínal se manželkami i milenkami?), tudíž vším, čím kdy byl, byl vždy rád, protože dostal úkol. A jako spisovatel byl oč plodnější, o to průměrnější, nepochybně profesionální psavec, vrhající se na atraktivní témata (jak mu věku přibývá, před-osmdesátnického sexu v knihách neubývá), leč mnozí „nepsavci“ jsou daleko invenčnější. Sečteno a zváženo: není to podle mého přesvědčení dobrý spisovatel, ale přeceněný spisovatel (zvláště nečtoucími novináři), možná handlíř s náměty, možná kýčař. Nyní možná učitel a inspirátor Vieweghových pro-babičovských odsudků mafií v Praze. Jedna část publikace je věnována názorům spisovatelů na Kohouta: vybráni ale byli všehovšudy dva, katolický básník a publicista Miloš Doležal a prozaička Jana Červenková (kdysi zasedala v porotě Ceny Bohumila Polana a prosadila jako vítěze Ondřeje Vaculíka). Píší pěkně, zajímavě, ale o Kohoutově literární tvorbě nikoli náhodou skoro nic. Padne věta, že nebudou rozebírat jeho hry či počiny. Nebo zůstávají jen u zločinných padesátých let. Ale co Kohout po deseti, dvaceti, třiceti… šedesáti letech?

Právě o tom vypovídá (byť převážně v náznacích, někdy a někde v duchu spikleneckého mlčení) pozoruhodná plzeňská publikace Ecce Pavel Kohout! O autorovi tu promlouvají i lidé nezajímaví, kteří absolutně nemají co říci (Jiří Padevět, Viktor Polesný, Jan Foll…), stejně jako výrazné osobnosti, které naopak mají co říci, poněvadž jim to myslí, i když tu nemají mnoho prostoru, aby řekli, co všechno si myslí, a tak musí své úvahy o Ecce… vměstnat do krátké rozpravy o tom druhém: Karel Steigerwald, Milan Uhde, Lenka Jungmannová, Vladimír Just, Jan Kolář, Alexandr Kliment, Vlasta Chramostová, Jiřina Šiklová… A ještě Jan Lukeš, editorská duše celého svazku – a bývalý přední literární kritik, který se o Kohoutových knihách rovněž skoro nezmíní: paradoxně víc píše o jeho životní i tvůrčí partnerce Jeleně Mašínové. Ergo: Ecce Mašínová! Prý tato dáma polidštila Kohouta. Nuže, už bylo na čase. Nejsugestivněji však píše o Kohoutovi fotograf Oldřich Švácha. To je portrét! To je svědectví! Ostatně: fotografií je v publikaci spousta, ovšem pomálu z padesátých nebo z šedesátých let. Nejde o žádné bulvární tužby, o žádného Gottwalda, vždyť by šlo o nestárnoucí dokumentární podobenky tehdy nejzazobanějšího občana Československé republiky!

Publikace Ecce Pavel Kohout! podněcuje k přemýšlení. V mnoha směrech, vážných i nevážných. Nebo i k úsměvným poznámkám: třeba k domněnce, že pokud Kohout vydal knihu Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem (Hitlera si moc neužil, zato báťušky Iosifa Vissarionoviče zhusta), Havel by určitě nenapsal knížku Můj život s Kohoutem. Ač by mohl, v šedesátých letech si jako dramatici jednoznačně konkurovali. Nezapomnělo se na filmografii, na bibliografii – a je zde též DVD s filmem Sedm zabitých, nezaslouženě přehlíženým Kohoutovým filmem z roku 1965. Čili z doby, kdy náš „fenomén Kohout“, letošní pětaosmdesátník, nepsal teleromány ani plytké novinové narativy na pokračování. Ecce!

 


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
květen 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
      
< dub čer >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody