literární západ

Evangelické nakladatelství Eman, sídlící ve středočeském Benešově, nedávno vydalo ve své kmenové edici Otisky netypickou dvojknížku či dvojsbírku: v jednom svazku se tu spojili dva generačně vzdálení básníci. O něco starší je více než padesátiletý Jiří Šimsa, seniorátní kazatel Českobratrské církve evangelické, jenž debutoval roku 2005 sbírkou Navzdory. O něco mladší je čtyřicátník Petr Turecký, kazatel téže církve v Soběhrdech: ten vydal svou prvotinu Pomalovanej Patmos už ve třiadvaceti letech. Vracejí se do hájemství soudobého českého básnictví po delší časové prodlevě a dozajista svým způsobem rozhojňují jeho tvůrčí spektrum, převážně ovšem v etickém zacílení svých veršů. Oběma autorům v poměrně útlé publikaci přidělili po jednom oddílu (bohužel bez pojmenování čili tím pádem jakoby bez hlavy i paty), zatímco jako souhrnný knižní titul byl zvolen poněkud mlhavý či povšechný název: Tam bude jednou náš domov (rozuměj: tam, kde „několik vyplašených srnek / se pohne v závětří lesa“). Redaktor vydání není v tiráži ni jinde uveden.

Nepíšeme však recenzi dané básnické dvojknihy: toho se možná ujme někdo jiný, neřkuli povolanější. Zaměřit se hodláme na závažnou marginálii tohoto svazečku: totiž na úvodní slovo či předmluvu z pera nedávného básnického debutanta a kritického novice Jana Škroba, který básně vybral a zřejmě i uspořádal. Nepochybujeme o tom, že každý má své gusto, leč kritické gusto je něco jinačího – a jde-li o tzv. názor, musí být něčím podložen, aby nešlo toliko o plytké slovobavičství. Škrob sice svou předmluvu nazval Po cestách evangelické poezie – leč málem vše, co v ní následuje, vyvolává úžas i údiv, o pochybnostech nemluvě. Vždyť již v první větě hovoří o „předvídatelné náboženské poezii“. Co to proboha může být? Existuje nějaká nepředvídatelná náboženská poezie? Hned nato se praví, že tvorbu obou autorů spojuje „lyrika zakotvená jednak v křesťanství, jednak v citlivosti ke světu“. Křesťanství se nevyznačuje nižádnou citlivostí ke světu? Takto bychom mohli brát na paškál jednu větu z úvodu za druhou, dílem neujasněnou, dílem neargumentovanou.

V kalném proudu vágních tvrzení je jeden editorův omyl až ohlušující. Jan Škrob hlásá, že Turecký je „mystik, březinovský transcendentalista, který velkými obrazy zaklíná přírodu a svět“. Jemináčku. Pak ale buď „mystického“ Březinu letmo četl, leč nepochopil z něho ani zbla, anebo ho nečetl vůbec a usuzuje tak z doslechu. Petr Turecký je v tom nevinně, zatímco editor má žluklé máslo na hlavě. Svým způsobem pošetilá je i Škrobova charakteristika poezie Jiřího Šimsy: prý je to básník undergroundu a navazuje na Ivana M. Jirouse. Není underground jako underground, obáváme se však, že víc než o kardinální nedorozumění zde jde o ještě kardinálnější neporozumění. A o plané žonglování s pojmy.

Korunu všemu Škrob nasazuje v závěru, kdy se v úvaze o cestách evangelické poezie spektakulárně táže, zda „existuje-li něco jako evangelická poezie“. Nato připouští, že Šimsa i Turecký by mohli být jejími reprezentanty, vzápětí však redukuje evangelickou kulturní tradici pouze a jedině na tradici evangelického písňového textu. V něm se prý „velmi komplexně pracuje s biblickými obrazy“. Jejda. A jeden ze závěrů skoro neuvěřitelných? Zjištění, že tradice zpěvu je stará jak poezie sama. Heuréka!

Zvesela se tu klábosí, že evangelická poezie nepotřebuje jednoznačné identity. Ach ouvej, editor by se měl ruče začíst do evangelického básnického díla Pavla Rejchrta, případně i Milana Balabána a dalších. Má nejvyšší čas. Leč jaké z toho vyplývá poučení pro Plzeň? Nuže: slova jsou jen slova, klišé jsou klišé, a „pustoslovná“ předmluva nemusí mít a zde nemá s literární kritikou pranic společného.