literární západ

Býváme v neklamném pokušení konstatovat, že kdykoli otevřeme nějakou beletristickou knihu scenáristky Petry Soukupové (a případně se do ní i začteme), vždy dřív nebo později v ději dojde na dovolenkovou čili rodinnou cestu k moři. Tak se koneckonců nazývá i autorčin oceněný debut, totiž K moři. Léta však plynou, Soukupová vydává jednu prózu za druhou, a pokud se svého času psalo o jejím „ostrém vidění rodinných vztahů“ a „přesném, překvapivě zralém pojmenovávání mezilidských konstelací“, ostrosti vůčihledně ubývá a zmíněné překvapivé zralosti jakbysmet. Autorčiných knih však vskutku přibývá a ta nejnovější, čítající téměř čtyři stovky stran a vydaná v brněnském Hostu, má název Věci, na které nastal čas. Její redakce se ujali osvědčení filologové: odpovědným redaktorem je kritik Miroslav Balaštík, jazykovou redaktorkou Olga Trávníčková. Leč tvůrčí výsledek?

Vše o knize se pohříchu dovíme už z nedlouhého oznamovacího textu na záložce. Především že „život nelze naplánovat ani se na něj nedá dopředu připravit“. Svatá pravda! Najde se někdo, kdo to ještě netuší? Dále se uvádí výslovně toto: „Alice a Richard, sedmnáct let jejich společného života, dvě děti, Kája a Lola. Kájovi je třináct a začíná mít rodičů dost, Lole bude jedenáct a nejvíc ze všeho si přeje psa. Nikomu se nic neděje, stereotyp všechno překrývá jako měkká deka. Asi to není štěstí, ale žít se v tom dá. Až do chvíle, než se objeví někdo nový. A Kája s Lolou musí najednou řešit to, co děti nikdy řešit nechtějí.“ Načež se (kdo? že by odpovědný redaktor?) sugestivně ptá: „Stojí ale tahle rodina vůbec za záchranu?“

Problém je zejména v tom, že až do okamžiku, kdy se „objeví někdo nový“, konkrétně mladá servírka, se čtenář musí trpělivě a tvrdošíjně prokousávat několika stovkami stran, na nichž se, při vší úctě ke vztahovým záležitostem a světu odrůstajících dětí, opravdu „nic neděje“. Jeden recenzent nadhodil, že se za tímto „konstatujícím románem“ pravděpodobně neskrývá nic jiného než „ilustrování frekventovaných fenoménů“. Do češtiny přeloženo Soukupová píše o tom, co vědí, znají a prožili všichni a píše o tom způsobem, kterým se běžně referuje v publicistice i v knižním čtení, obzvláště ovšem ve scenáristickém a televizním zplošťujícím podání. Do té míry zplošťujícím, až se v celé vypravěčsky rozbředlé knize nedočteme, co vlastně provozuje otec rodiny Richard, víme jen tolik, že dochází do nějakého zaměstnání. Leč do jakého? Copak na tom aspoň trošilinku nezáleží?

Nikoli náhodou zazní i literárněkritický verdikt, jemuž nelze nepřitakat, že se při četbě pohybujeme jen ve velice pohodlných (a téměř nic neříkajících) mantinelech takzvané soukromé sféry a že jde o banální rodinný příběh, což trefně v Respektu shrnuje Josef Chuchma. Nebo si také můžeme dle libosti vybrat, zda budeme autorčinu nynější publikaci o třiceti čtyřech kapitolách pokládat za „nic neriskující variaci na vztahovou prózu“, nebo ještě víc za „populární čtivo“. Skoro se nabízí otázka, co z toho je horší a co beznadějně nejhorší. Lze se obávat, že obojí.

Určité vodítko, jak k nové próze Petry Soukupové přistupovat, však v knize najdeme ještě před titulním listem: stojí tam totiž psáno, černé na růžovém, že jde o „román z povídek“. Což se může vnímat jako základní žánrové nedorozumění: povídka je povídka a román je román, shrabovat tyto vypravěčské polohy do jednoho prozaického pytle může způsobit velké tvůrčí neštěstí. Prý autorka upravila již dříve publikované povídky, rozšířila je o další texty a propojila do románového příběhu. S největší pravděpodobností to neměla dělat a měla raději zůstat u jednotlivých povídek – a z vlastního „rozchodového“ příběhu, který se stává závěrečným tmelem vyprávění, pak mohla vykutat nemalé citové drama. Něco, co by se ubránilo podezření, zda nejde o zmíněné populární čtivo. Ale ono jde.