literární západ

Řekne-li se Milovice, pořád ještě v paměti zůstává kormutlivá a téměř bezútěšná asociace, že toto středočeské město bylo více než dvacet let okupováno sovětskými tankovými sbory. Naštěstí v tomto směru už čas zatahal za oponu a tankisté z Východu jsou pryč, takže by se v současnosti mělo spíše konstatovat, že Milovice jsou lokalitou, v níž – mimo jiná pozitivní fakta – se usadil nakladatelský redaktor a spisovatel Jan Pavel. Jako prozaik debutoval již v roce 1999 povídkovou sbírkou Na pouti… a po následovalo šest dalších knížek, z nichž jiná povídková sbírka s názvem Zbytečnost (česky 2009) byla přeložena nejen do angličtiny, ale dokonce i do portugalštiny. Kdo z našich seriózních literátů se tím může pochlubit?

Pražský rodák Jan Pavel, jenž kromě jména a příjmení nemá se zesnulým polským papežem pranic společného, se arciže nikterak a ničím nechlubí, nýbrž pilně píše a vydává dál své beletristické práce. Jako zmíněný seriózní tvůrce si usilovně hledá téma i žánr: před osmi lety zkusil štěstí například v žánru krimi románu Děti z půdy, jeho nejnovější knížka Bleší cirkus (Nakladatelství Slovart) je ale zase značně jiná a vypráví o něčem jiném. Tento kultivovaný text samozřejmě není ani trochu snadné jednoznačně charakterizovat: zčásti se Pavlovo vyprávění blíží k poloze rodinného románu či rozsáhlejší „rodinné novely“, právě tak o Bleším cirkusu můžeme mluvit jako o psychologické próze – zároveň je ale tato autorova próza svého druhu předčasnou a předběžnou generační rekapitulací.

Pokud se v ní píše zřejmě ze všeho nejvíce a nejjitřivěji „o rodičích a dětech“, o jejich zdánlivě ochřadlých, leč ve skutečnosti stále tolik intenzivních vztazích, dozajista nejde o žádnou variantu stejnojmenné knihy Emila Hakla. Přitom by si rovněž toto Pavlovo literární dílo nepochybně zasloužilo filmovou adaptaci: je náležitě dramatické, poutavě (byť nejednou velice pesimisticky) vypovídá o středogeneračních slepých uličkách i o hledání východiska a opírá se o působivý portrét zejména vypravěčových rodičů. O to naléhavěji je v autorově próze (blížící se i k poetice filmového scénáře) vyslovena víra, že s nadsázkou řečeno ani na prahu abrahámovin ještě život nekončí, pokud k tomu trestuhodně nepřispíváme svou ležérností a laxností také my sami.

„Nevyrostli jsme z ničeho, jsme větve v koruně stromu s mohutným kmenem a kořeny hluboko v zemi. Rezonuje v nás nejen současnost, ale také minulost a někdy brutální, nelítostnou silou. Zbývá jediné: sundat si ohlávku, ať je jakkoli pozlacená, a zmizet z toho cirkusového plácku co nejrychleji pryč – k sobě. Zbavit se závislosti, přestat přijímat i předávat vinu. Narovnat se a být už jen sám sebou.“ Krásné vyznání, možná až dojemné a jímavé vyznání, které dozajista vyznívá jako klíčové pisatelovo nebo protagonistovo předsevzetí do dalších let i do zbývajících desetiletí. Je tu ale i velice závažné motto, které odkazuje k pojmenování prózy a upozorňuje na skutečnost, že „některé bleší cirkusy vypadají, jako když v nich účinkují živé blechy, jsou však plné mechanických, elektrických a magnetických zařízení“.

Spisovatel arciže v próze nikde netvrdí, že my lidičkové nejsme ničím jiným než živými nebo živoucími blechami, kdo si však troufne popřít, že naše osudy, příběhy či životní události vskutku co chvíli, ne-li napořád připomínají učiněný cirkus neboli chaos nad chaos? Šťastné nechť jsou požehnané výjimky. A nejen to: kamkoli pohlédneme, ze všech stran a koutů, shůry i zdola na nás zírají a mají nás v pasti všelijaká, pohříchu všudypřítomná mechanická, elektrická a magnetická zařízení. Láska se vyznává v mobilu, rozchody se ohlašují v mobilu… Jan Pavel o těchto životních peripetiích nepíše, zaměří se pouze na jeden komorní příběh, jak se dá nebo mnohdy nedá zmoci ta „nebohá bezútěšnost“.