literární západ

Kamkoli člověk pohlédne, ze všech koutů i světových stran se nabízí téma přímo kontejnerové: Plzeň jako Evropské hlavní město kultury a zvláště takzvané slavnostní zahájení roku Ehm Ká, koncipované v duchu masové zábavy pro návštěvníky cirkusů. Vyslovují se k tomu Plzeňané i Neplzeňané. My se v Zápisníku dr. No tentokrát k této prožluklé záležitosti obsáhleji vyjadřovat nebudeme, necháme si to na příště nebo na přespříště, nicméně nyní ve zkratce shrňme (a k tomu připojme kratičký komentář), co si o podobě projektu Evropské hlavní město kultury myslí nebo co o tom napsal známý básník Jiří Žáček (mnozí Západočeši mu ostatně dávají za pravdu, zatímco „kulturní“ plzeňští funkcionáři arciže nikoli). Nuže, Žáček mimo jiné konstatoval toto:

„Na televizní obrazovce jsem sledoval zahajovací večer a vstávaly mi vlasy na hlavě z té megalomanské show se světelnými efekty, popíkovou hudební kulisou, bikery skotačícími na trampolínách, provazochodcem a dalšími špumprnákly. Místo kultury cirkus. /…/ Čekal bych, že se při té příležitosti Plzeň pochlubí zdejšími rodáky a že i ten provazochodec bude Plzeňák. Co jsem spatřil, se podobalo spíše dávné misionářské výpravě, která kdesi v rovníkové Africe triumfuje nad lidožrouty pomocí zrcátek a korálků. Plzeň ovšem není zaostalá rovníková Afrika – žije v ní dost zajímavých umělců, nikdo je však do úvodní show nepozval. Měli by se urazit a ptát se: Copak takhle se dá pěstovat kultura? Jednou za sto let utratit majlant za pouťovou kampaň – a pak, až zhasnou reflektory a dozní fanfáry, autentickou kulturu nechat živořit bez dotací a zájmu vrchnosti?“ Posléze Žáček svůj text uveřejněný v internetovém Divokém víně uzavírá těmito rezolutními slovy: „Ten europrojekt je prostě slepice, která snáší zlaté vejce. Ale komu? Můžeme v Česku očekávat něco jiného než profesionálně připravenou tuneláž?“

Bodejť. Je záhodno poděkovat Jiřímu Žáčkovi zejména za nadmíru výstižné označení toho, proč je západočeské Evropské hlavní město kultury 2015 v podání či pojetí všech ředitelů, šéfů, programátorů, manažerů, koordinátorů a dalších přeplácených přidružených parazitů ve skutečnosti: pochopitelně – nebo aspoň s největší pravděpodobností – především zmíněnou „profesionálně připravenou tuneláží“. To se vědělo od samého začátku, k tomu jsme básníkův komentář nikterak nepotřebovali, leč je zde znamenitě zvolené slovo, které co bájný sezam vše otevírá a vskutku výmluvně vypovídá o všem, totiž: špumprnákle. Existují i další varianty jako špumprnádle, pumprnákle nebo dokonce špumprnády a i špomprnády… Byť je daný výraz (či dané výrazy) převzat z jiných sfér, přesně charakterizuje to, co se v Plzni děje a bude dít: podle Žáčka se v rámci Ehm Ká „rozfofrují stamiliony za evidentní nesmysly“. Na druhé straně si nejenom všelijací mimoplzeňští komedianti, ale i mnozí „činorodí“ Plzeňané už pořádně namastili a ještě namastí kapsu, takže vo co gou? Vo kulturu? O tu ani v poslední řadě. Ani náhodou. Jedině o to, o co jde „až v první řadě“.

Budiž. V dané chvíli za tím nedělejme žádnou tlustou čáru, pouze takovou jemnou čárku, kterou bude možno kdykoli snadno vymazat i z mysli, takže se otočme k celému Ehm Ká zády a věnujme se v následujících řádcích něčemu jinému a z hlediska Literárního Západu o poznání adekvátnějšímu. Po jedenácti nebo dvanácti letech bude či má být v Plzni obnoveno vydávání kulturního čtvrtletníku Pěší zóna. Kdo si na něj ještě pamatuje, nechť se rozpomene, že šlo o „multikulturní“ periodikum z devadesátých let minulého století a počátku nynějšího tisíciletí, v němž byly zastoupeny nejrůznější obory (architektura, historie, poměrně skrovně též literatura) a jejž redigoval básník, bohužel velice spoře či až na útlou prvotinu (dosti dávného data) skoro vůbec nepublikující Tomáš Hudec.

Na Pěší zónu se v západočeské metropoli často vzpomíná, stala se z ní téměř kultovní záležitost, přičemž rovněž záležitost značně nákladná, která stála plzeňskou radnici relativně velké peníze, nikdo se však celá ta léta (po zániku Pěší zóny) neměl k tomu, aby pozvedl před drahným časem pohozenou štafetu. Dochází k tomu – laik se možná nediví a odborník možná nežasne – teprve nyní a teď. Pěší zóna se tudíž obnoví a určitě budou z toho mít mnozí Plzeňáci velkou radost a rovněž my jí přejeme úspěch. Slušelo by se na toto téma povědět něco víc, jenže… jenže zádrhel spočívá ve skutečnosti, že v dané chvíli – neboť v Plzni nepobývajíce – dohromady nic podrobnějšího o v těchto dnech vznikajícím či svým způsobem „reanimovaném“ časopise ještě nevíme.

Za dané situace proto s pomyslným ručením naprosto omezeným a de facto zcela bez záruky toliko velice opatrně shrňme, co se nám doneslo, jistěže s vědomím, že to může být úplně jinak nebo potom zase jinak. Především se našel movitý sponzor: občanské sdružení Johan je prý odhodláno ze svého čtyřletého grantu financovat vydání několika prvních čísel Pěší zóny (kolik je několik, nejspíše v dané chvíli nevědí ani v Johanu), přičemž má v úmyslu dokonce honorovat jednotlivé příspěvky. To by PLŽ během třinácti let své existence dozajista rád činil také, jeho autoři by si to mnohonásobně zasloužili, to by ho však Město Plzeň nesmělo tolik a tolikrát brát na hůl, jako kdyby vůbec nebyl zdejší, nýbrž jakýsi obtížný přivandrovalec. Pěší zóna má vycházet stejně jako v minulosti čtvrtletně (což se ovšem vždy nedařilo), má být na rozdíl od Plže v běžném prodeji, první číslo údajně vyjde už v dubnu nebo v květnu neboli už za pár dnů – a jedni říkají, že nepůjde o literární časopis, zatímco druzí tvrdí, že přinejmenším první číslo bude literární. Necháme se překvapit. O překvapení určitě nebude nouze: v redakční radě má „za literaturu“ zasedat antidivadelník a básník (přesněji řečeno již ex-antidivadelník) David Charvát. Víc nám není povědomo. Zda sám nebo s mnoha jinými, bůh suď. Muslimský stejně někdo za wiccu.

A co na to PLŽ? Nic na to. Ať již se jeho budoucnost vyvrbí jakkoli, tento časopis vykonal na regionální literární scéně zkraje třetího tisíciletí pro soudobé západočeské písemnictví svého druhu maximum: ovšemže v rámci svých možností, ve věčné finanční tísni, systematicky věren autorům z regionu, nevábící pro snadný úspěch autory odjinud (až na milé občasné „návštěvníky“). Nikdo není dokonalý, ani PLŽ není a nemůže být za stávajících materiálních a personálních podmínek dokonalý, otázkou ovšem je, v čem zjevně mohl být dokonalejší a v čem pravděpodobně z objektivních důvodů (nebo i subjektivních) dokonalejší být nemohl. Zanikne-li, dopadne to stejně jako vždy předtím v literární kultuře: někomu bude hodně chybět, jinému nebude chybět vůbec. Po zániku Pramene a do vznikem Plže uplynulo všehovšudy čtyřiasedmdesát let (!) – a chyběl celá desetiletí někomu v Plzni literární časopis? Vždyť mohl vycházet i ve stalinistických padesátých letech stejně jako v následujících liberálnějších šedesátých letech. Leč kde nic… Ani tehdy úřady nepřály. Literárním časopisem se nestane ni obnovená Pěší zóna, byť by bylo její první číslo sebeliterárnější. Však si dovedeme skoro s určitostí představit, které autory v něm otisknou a kteří autoři se v něm sami otisknou. Nic nového pod sluncem.

Sečteno a zváženo: ať je to jakkoli, znovuzaložení nebo obnovení Pěší zóny je dobrá zpráva. Co z ní v nejbližším období či během tohoto kalendářního roku povstane a podobně, to už je jiná věc. Třeba také v Pěší zóně od příštího roku počínaje ochotně zaměstnají všechny koordinátory a programátory z vyšumělého Ehm Ká.