literární západ

Slavný, věhlasný nebo i proslulý, jenže v českých zemích stejně až donedávna šlo o takříkajíc Velkou Neznámou. Ovšemže nikoli v kruzích českých surrealistů: vždyť právě Surrealistická skupina v Československu – podotkněme, že ji Vítězslav Nezval nikdy nerozpustil, tady jde o letitý čítankový blud – před několika desetiletími vydala jako první svazek své strojopisné samizdatové edice legendární román Giorgia de Chirica s názvem Hebdomeros. Zmíněné samizdatové vydání se tenkrát, ale i později pochopitelně dostalo do rukou jen hrstce zájemců, a proto lze uvítat, že před necelými třemi lety tento spis vyšel konečně i knižně v prestižním nakladatelství Malvern v překladu Jindřicha Kurze. Snad zapůsobila i „magnetická přitažlivost“ tohoto titulu, vyprávějícího o ustavičném bloudění v nevyzpytatelných končinách snového světa.

Jeho autorem je tvůrce, s jehož příjmením si zjevně v Malvernu nevědí rady: jednou ho píši s „de“, podruhé s „De“. Přitom by stačilo nahlédnout do patřičné příručky, schválně však neprozradíme, jak je to správně. Vskutku ale jde o vynikajícího italského výtvarného umělce (1888–1978), zakladatele tzv. metafyzické malby a zajímajícího se o podněty antického umění, malíře, který „jako první objevil záhadný a nový pohled na tajemno“. Málo se však ví, že de Chirico vydal rovněž několik próz a esejů, jakož i studií, které se vztahují k jeho výtvarnému dílu. Nějaký čas měl velice blízko k surrealistům a právě v tomto vývojovém období napsal rovněž svou sniveckou prozaickou skladbu Hebdomeros, označovanou i za fantaskní, básnivou novelu.

Onen Hebdomeros, postava s výraznými autobiografickými rysy, která je nepřestajně na útěku směrem vpřed a zároveň stále prchá před svými představami, může být pokládána i za „přivaděče snů“, odborně řečeno za oneiropompa. Všechny epizody v knize probíhají v různých, nepřetržitě se proměňujících prostředích, která, jak píše v dovětku Bertrand Schmitt, nejsou ničím jiným než umělými kulisami. V nadčasově vyznívající próze, která byla poprvé vydána v roce 1929 čili právě před devadesáti lety (má tedy letos malé jubileum), vládne kult věčného přítomna – a můžeme si z ní vzít přinejmenším jedno základní poučení: „Nepromarni svůj den úplně.“